Žraloci vyšli naprázdno!

(Poněkud kruté sbohem)      V Chorvatsku začíná převažovat chorvatština, švestky modrají, malináče červenají, pedagogové zelenají, školáci blednou a ministr školství vyměnil náměstka. Potud zásadní zprávy.      Pravda, jedna zpráva mi chybí, i ptám se s prstem varovně vztyčeným: jak to, že nám žurnalisté už tak dlouho nedopřáli tradiční aktualitu, kterak českou učitelku na Jadranu sežral žralok? Něco evidentně není v pořádku! Má to snad znamenat, že se před námi zas něco utajuje? Anebo snad, že české učitelky už nejsou k sežrání či aspoň k nakousnutí? Jak k tomu vůbec přijde české školství a jak k tomu přijdou čeští školáci?       Jsem odhodlán obrátit se na svého senátora, aby v tomto směru interpeloval ministra školství, protože odmítám uvěřit, že by veškeré české učitelky najednou mohly přestat být konzumní!

      Porovnám-li pak tuto ledabylost žurnalistů s pohledem z okna, nezbývá než konstatovat, že počasí se projevilo co navýsost empatičtější a aktuálnější. Poslední srpnové kapky právě zpívají na plechových střechách labutí píseň prázdnin, i dovoluje se uronit s nimi pár teskných slz nad skomírajícím létem, a s jednou z těch slz pak věnovat aspoň tichou vzpomínku těm, pro které nastává období nejkrutější. Neb oči školáků jsou snad ještě truchlivější než pohledy brněnských fotbalových fanoušků.

Navzdory tomu jsem s děsem v očích zaznamenal, že se někdy najde i jedinec schopný vypustit z úst či klávesnice, že školákům závidí. Pochopil bych, že mladším je možno závidět jejich mládí, případně elán anebo bezporuchový organismus. To jistě. Ale proč probůh zrovna školáctví? Copak by si někdo soudný skutečně mohl přát být nucen denně chodit nebo dojíždět do firmy, kterou si nevybral, kde je mu po devět let souzeno léta setrvat v podřízeném postavení, kde je nucen nosit si práci domů, kde povinnosti jsou nezměrné a práva zanedbatelná, nota bene nehonorovaně, bez možnosti povýšení a bez práva na výpověď?

Přesto existují bodří strejcové a tetky, kteří touto dobou poplácávají kdekterou nebohou hlavinku v dosahu a se škodolibou laskavostí trousí nejapnou otázku: „Tak co, jak se těšíš do školy?“ Zcela upřímné odpovědi (zřejmě právem jadrné) se jim naštěstí zpravidla nedostane. Možná z úcty k strejcově pleši a tetčiným šedinám, možná vzhledem k rozdílným váhovým kategoriím, možná v očekávání příspěvku na nový penál. Domnívám se totiž, že normální dítě se do školy těšit snad ani nemůže a nejpříznivější pravdivé zdůvodnění, proč tam vůbec chodí, by patrně mohlo znít nějak jako: „Protože vzdělání je právo, takže musím.“ 

Jakous-takous inspiraci může v pásové intelektuální výrobě nalézt ještě tak holčička, která zatouží po budoucí moci a autoritě, a z nedostatku fantazie se rozhodne stát se pančelkou (dříve souškou). Druhdy se jí to pohříchu povede, a okruh bývá uzavřen (a tomu se říká dialektika). — Musím ovšem popravdě uvést, že jsou i pedagožky schopné, chápavé, a vstřícné, a jsem rád, že leckterým jsem to měl možnost i říci. Pravda, těm, které byly pouze vstřícné, ovšem k nakousnutí a k sežrání, někdy i nepravdivě (a tomu se zas říká oportunismus).

Ale šťouráním do tuzemského školství, do pedagožstva ani do systému hodnocení, jenž svou objektivitou konkuruje nereprízovatelné reality show, se tu příliš zabývat nehodlám.

Jednak s ohledem k čestným výjimkám, jimž za to čest a sláva, jednak to už stejně všichni vědí a mnozí o tom (občas i poučeně) mluví a píší. Ba ani onu stařičkou anekdotu, jaký je rozdíl mezi pedagogem a pedofilem, určitě nemusím citovat, protože i tu už nejspíš taky všichni znají. 

Jen za sebe zmíním, že někdy bychom snad měli smeknout před teenagery, v nichž zůstává touha po vzdělání, ačkoli absolvovali povinnou školní docházku.

ilustrace iDNES