Už se snad bojím koukat do hrobů...

(sonet alžbětinský)                    

Už se snad bojím koukat do hrobů,

když odcházejí moji vrstevníci,

a ukrývaje děsnou podobu

pomalu už se stydím na ulici,

však chtěl bych ještě aspoň jedenkrát

zasytit touhu, která ve mně dříme;

pokradmu naposled se podívat

do půvabných míst, odkud pocházíme.

Příteli Wille, ani nemukni

a neříkej, že by tě nenapadlo

taky se ještě mrknout pod sukni

pohledné kočce, co nenosí prádlo...

A pak už, vězte, klidně skapu rád

a můžete mě ke zdi zahrabat.

© vtg 2012