Black & White (od Nagana k Piheli a zase zpátky)

      Život nejsou šachy a svět není šachovnice, nic není úplně černé a nic není úplně bílé - nanejvýš skoro černé a skoro bílé. Obvykle to sice tušíme, navzdory tomu ovšem na svět i na sebe zhusta černobíle koukáme.       A kdyby jen prostoduché náhledy žurnalistů, ale ony dokonce i filosofické disputace u hospodských stolů začasté pohříchu vyústí v hlubokomyslné sentence v závěrech se diametrálně lišící.

Jednou dominuje přesvědčení, že to s námi a naším městem (okresem, státem, světem, galaxií) jde totálně s kopce; hrůza děs a utrpení a marnost nad marnost a všechno stojí za lautrtrus,. Leč už druhý den, ba druhdy za pár minut se to změní v soud (neméně hlubokomyslný), jací že jsme to my (a naše město, okres atd.) perfektní kabrňáci, pašáci, frajeři a dokonalosti veškeré výlupkové.

Od nanebevzetí k zatracení stačí pak maličko. Pár milimetrů, kvůli kterým se míč nebo puk odrazí mimo síť (do sítě) našeho (soupeřícího) mužstva, zlomová štamprdel, která znemožní poslanci přidat rozhodující hlas k přijetí (zamítnutí) smysluplného (stupidního) zákona, případně ono pověstné mávnutí křídel motýla nad Amazonkou, v jehož důsledku nepostihnou přílivové deště nás, ale město (okres, stát) sousední.

Na veřejnost proslechne, že za rok jsme v průměru zvládli každým obyvatelem Lhoty pod Kůstrým (včetně kojenců) prolít dva hektolitry piva, česká hokejová reprezentace zrovna někoho slavně vyklepne, renomovaná agentura zveřejní statistiku, že Dr. Smotlacha a obyvatelé Pobrdí (včetně Libora Michvocíka) vykazují v průměru nejvyšší gastronomicko-mykologické znalosti na světě, a my si k tomu vybavíme Heyrovského, kontaktní čočky a bitvu na Vítkově a lebedíme si na vrcholu blaha. Posléze však jiná (neméně renomovaná) agentura prozradí, že o pěstění tužebníku v Makedonii mají nejhorší znalosti na světě školáci z Pelhřimovska, naši fotbalisté s někým neslavně puknou, Nobelovu cenu nezíská (či získá) Václav Havel či Klaus, a my v tu chvíli vzpomeneme Čurdy, Urválka a Bílé hory, noříce se do hlubin pokoření. – Leč ať tak či tak, obé u vědomí své výjimečnosti z nejvýjimečnějších.

Jenže, ať tak či tak, nakonec ovšem stejně pupkem světa nejsme. A ač se nám občas něco povede a druhdy zrovna ne, ať už si zrovna připadáme jako bohatýři či ubožáci, stejně nejbohatýrštějšími ani nejubožejšími být nesvedeme, a pupkem světa patrně ani nebudem. Všechno a vždycky by to totiž mohlo být ještě o něco lepší nebo horší. A jakkoli nejsme ani veskrze černí ani dočista bílí, ani nejlepší ani nejhorší, rozhodně jsme jedineční. Mezi černou a bílou je bohudík ještě nekonečné množství odstínů šedé a další nekonečná škála směsí červené, modré a zelené.

Život nejsou šachy a svět není šachovnice. Ani my nejsme figurkami na šachovnici (jakkoli si tak i chvílemi připadáme), ani my ani svět nejsme jen černí a bílí. Možná není až tak úplně od věci z té pestrostí se těšit. 

To vše ovšem žádnopádně neznamená, že pokud to dnes večer náš tým projede s Finy, že nebudu nadávat jako špaček, ba nevylučuji, že snad i na svět budu koukat poněkud počerněle – ale to už jen tak na okraj...

vtg 04.05.2011