Z deníčku elektrifikovaného bicyklisty - jak jsem si zavařil.

To bylo tak. Kolo o kterém píšu má výrazný sloping (sklon) horní rámové trubky (štangle). Horní rámovou trubku konstruktéři skloňují převážně ze dvou důvodů.

První je estetický dojem, rámy se skloněnou trubkou vypadají sportovněji a agresivněji. Druhý je z toho důvodu, že se zvyšuje tuhost rámu, trojúhelník který uzavírají rámové trubky je menší a rám se tolik nekroutí a neprohýbá při přenosu sil a váhy jezdce na kliky. Moje vyčouhlá a pomalu  horizontálně se rozšiřující postava tak byla základem k maléru, který se mi stal. Dlužno dodat, že hlavním důvodem byla ale moje blbost a lenost.

Kolo je sice na 27,5 palcových ráfcích, rám také není úplně malý, ale díky výše zmíněnému slopingu a poměrně krátké, sériově dodávané sedlové trubce, to není pro žádné dlouhány. Mám 190cm a už při první zevrubé prohlídce kola mi bylo jasné, že sedlovku, aby mi kolo dobře padlo, musím vytáhnout víc, než je zdrávo.

Jak jsem popsal už dříve, býval jsem mimo jiné i mechanikem stavícím a seřizujícím bicykly všeho druhu, takže jsem moc dobře věděl, že se sedlovka vytažená nad čáru = o malér si říkati, zranění a fatální poškození stroje riskovati. Stačilo jen zajít do krámu, kde mě mají docela rádi a za dvě a půl stovky si koupit sedlovku delší. Ne a ne a ne, línej a blbej.

Prostě používání kola se sedlovou trubkou chycenou jen za posledních pět centimetrů, navíc v takovém "vajglu" sedlové rámové trubky přečnívající nad úroveň horní rámové přineslo to, co přinést muselo. Ten "vajgl" jsem ulomil (u hliníkového rámu to lze velmi snadno) a mohl jsem být rád, že beze zbytku, protože jinak bych si ten zbytek vrazil hluboko do zadnice. Ulomení přečnívajícího kusu trubky se zámkem na upevnění sedlovky tak logicky znemožňovalo její upevnění. Tak jsem ze svého výletu obrátil a cca 10km jel domů bez sedla, což je pakárna, kterou si plně uvědomíte až ve chvíli, kdy si na tom kole nemáte na co sednout, ale musíte pořád stát na pedálech.

Takže jsem svým spolujezdcům, se kterými jsem měl naplánované nejbližší vyjížďky musel zavolat, vyjížďky odvolat a přiznat, jakej jsem vůl. Zároveň jsem začal rozhazovat sítě, kdo dokáže vařit hliník tak dobře, aby mi rám svařil tak, aby byla zachována funkce upevňování sedlovky a aby to samozřejmě drželo. V opačné případě bych musel koupit celý nový rám, což by byla raketa, a nejsem si jist, jestli bych vůbec originální nenastrojený rám sehnal. Má totiž velmi specifickou úpravu na vložení baterie. Spodní rámová trubka je vyprofilovaná do tvaru, do kterého se baterie z větší části schová a netvoří tak jakousi bradavici nebo baťůžek, který "zdobí" většinu elektrických kol. To bylo také to, co se mi na kole od prvního okamžiku velice líbilo.

Nakonec mi svářeče dohodili v obchodu ve kterém kupovala kolo žena. Rám bezvadně svařil, řekl si o tři stovky a já se tetelil štěstím, jak lacino jsem z toho vyklouzl. Opravené kolo jsem pak jel zajet na Jelení horu, což je v mých lovištích jednak nejvyšší vrch jednak je v rozsáhlé opuštěné oblasti Farského lesa, kde potkáte jen pár lidí, kteří si tam chodí nebo na kole jezdí užívat tu samotu. V krásném podzimním dni jsem s vyjímkou cca posledních 100m, které jsou spíš na trialové kolo, vyjel až na horu, pokochal se pohledem na Přísečnickou přehradu a projel si kus Farského lesa, kam jsem se zatím na kole nedostal.

Tím jsem zakončil letošní sezónu.  Pořídili jsme si kola poměrně pozdě v letní sezóně a do podzimu stihli najezdit necelých 500km. To je na nějaké generální závěry příliš málo. Těším se na příští sezónu a doufám, že bude dlouhá a bez problémů. Elektro kolo mi totiž vrátilo radost z ježdění a k činnosti, kterou jsem měl velmi rád, kterou jsem ale díky rozličnému bolení začínal zanedbávat. To by byla škoda a pokud jste někdo v situaci jako my se ženou, tedy už ne úplně mladí a už ne úplně zdraví, ale přesto nechcete zůstávat doma, bez obav zvolte tuto cestu. Je to krásné.

Konec.