Mí Floydi.

Každého z nás formuje především to, s čím se setkává v období dospívání.  To, s čím se člověk potká ve věku zhruba 14-25 let, ho ovlivní nejspíš na celý zbytek života.

Dospíval jsem v druhé polovině sedmdesátých let, které byly nabity všemožným děním a také mnoha hudebními směry, které v té době prožívaly konjunkturu. Hrál se jazz rock, hard rock, glam rock, art rock, glitter rock, psychedelický rock a kdo ví co ještě, až po underground. Všechno bylo otevřené, všechno dokázalo vedle sebe koexistovat a ještě z toho vznikaly zajímavé fúze. My jsme to, pravda, měli v tehdejším Československu dost cenzorsky přecezené, oficiálně zde na hudebních nosičích téměř nic ze světové hudební produkce nevycházelo, ale ti, co měli venku strýčka nebo nějaký jiný kontakt, nebo jeli třeba na dovolenou do Jugoslávie, vždy něco přivezli, a s těmi co neměli, poslouchali společně. Ten, kdo neměl to ani to, poslouchal alespoň v pátek večer a v sobotu ráno na stanici Vltava rozhlasový pořad Větrník, který to, co u nás na hudebním poli nebylo, v mezích svých možností přinášel.

Obal desky Umma Gumma. Myslím, že byl poslední, kdy na něj použili vlastní fota. Pro Pink Floyd v pozdější době bylo typické, že téměř neprezentovali sama sebe a že třeba vůbec neúčinkovali ve svých klipech, pokud už vůbec nějaké byly.

Poslouchal jsem všechno, protože všechno ve srovnání s naší ideologicky utaženou a kontrolovanou pop music, znělo jako úžasný progres a odvaz. Později, když už jsem dokázal trochu třídit, se z poslouchaného materiálu vydělily desky Pink Floyd a zaujaly neotřesitelné první místo v hierarchii mých hudebních idolů a jsou tam vlastně dodnes. Na tehdejší dobu zvláštní, příjemná muzika používající dlouhé stopáže, která zpravidla neměla běžný písničkový tvar sloka-refrén, kde byly ve velkém využívány, tehdy nové, syntezátory z kterých muzikanti loudili neobvyklé a neoposlouchané zvuky, nahrávky doplňované ruchy a zvuky běžného života, echa a další studiové kouzlení, které jako výsledek dával hudbu u které se člověk mohl zasnít a ve své fantazii odlétnout někam do cizí civilizace v jiné galaxii, alespoň na dobu, než dohrála aktuální strana vinylu.

Obal alba Wish You Were Here.

Slavný obrázek neméně slavné elektrárny Batter Sea s nafukovacím, lítajícím prasetem, použitý na obal alba Animals kvůli kterému musel být přerušen provoz na jednom z Londýnských letišť, když se prase při focení utrhlo.

 V jednoduchosti je síla. Obal alba Dark Side of The Moon, který pokud jednou uvidíte, navždy si už pamatujete, k čemu patří.

To byla ale teprve první část toho, co skupina nabízela a co je všeobecně známé. Tou druhou a důvodem, proč vlastně dnešní blog píšu, je výtvarná část všeho, co skupinu provázelo počínaje neobvyklými a někdy až ujetými obaly jejich desek a výtvarným ztvárněním jejich pódiových vystoupení zdaleka nekonče. Většina z hudebníků skupiny v době svého vzdělávání studovala výtvarné školy či architekturu, výtvarné cítění jejich a jejich spolupracovníků se promítly do nevšedního  způsobu ztvárnění pódiové show a ať už autory byli sami hudebníci, nebo jejich spolužáci nebo osvědčení spolupracovníci,  ve své době se podstatně odlišovali od zbytku hudebního světa. Vedle vizuálního kouzlení, ať už promítaného, nebo vytvářeného světly, později lasery, obrovitými nafukovacími loutkami a modely, bylo pódium naplněno nezbytnou dávkou sex appealu v podobě ženského sboru vokalistek, na které se nejenom dobře koukalo, ale které svými vokály dokázaly zjemnit sound kapely a učinit ho tak na poslech ještě příjemnější.

Ty baby zkrátka k vizuálnímu projevu skupiny vždycky patřily.

Loutka sadistického učitele, která byla použita jak k pódiové show tak ve stejnojmenném filmu The Wall.

Ulítlé a bláznivé nápady také patřily k výtvarnému projevu skupiny.

A teď už konečně k tomu, co tím vlastně chci říci. Výtvarná stránka jejich projevu mě vždy fascinovala stejně, jako ta hudební. Moc se mi líbily nápady a z působ ztvárnění a v podstatě celý život jsem tvůrcům tu kreativitu, kterou jsem sám zoufale nenadán, záviděl. Podvědomě jsem chtěl vytvořit něco podobného, ale nápad se nikdy nedostavil, v tomto jsem přírodou zkrátka obdarován nebyl. Před několika lety, mě na bázi zážitku, kdy jsem se zúčastnil našeho vesnického, dřevosochařského  srandamače, mě napadlo, že bych si mohl vytvořit alespoň plagiát nějakého artefaktu, kterým se skupina prezentovala. Nakonec volba padla na mluvící hlavy, které byly použity na obal desky Division Bell. Dalo to trochu práce s přípravami a hlavně se sehnáním dostatečně masívních kusů dřeva. Já sám hodnotím za úspěch už to, že jsem plastiku nakonec dokončil se všemi údy na svém místě. Úroveň výsledku už posuďte sami.

Nejdřív originál....

A moje napodobenina.

Zdroj použitých fotografií - internet.