Mezi dvěma body.

K dnešnímu blogu-úvaze, mě přiměl poslech skladby „Between Two Points“ kytaristy Pink Floyd Davida Gilmoura a jeho dcery Romany, kterou spolu nahráli.

Přivedla mě k myšlence a příměru s naší občanskou společností, která je neustále zmítána mezi dvěma nebo více body, které představují nějaká krajní přesvědčení, která přijme určitá část společnosti a z kterých nechce slevit, přičemž ty, co nesdílí její pohled, považuje v lepším případě za pitomce, v horším jako ty, kterých je potřeba se nějak zbavit.

Mezi otázky polarizující naši společnost patří obecně politika a to, jestli jí vláda dělá dobře nebo ne, prezident, jestli má nebo nemá morální právo zastávat tuto funkci a jestli jí vykonává dobře nebo ne, KSČ(M) jestli má právo na existenci pod tímto nebo jiným názvem a co by měla všechno udělat aby se (snad) ospravedlnila, a zdaleka v neposlední řadě, jestli válka na Ukrajině vznikla v roce 2022 nebo někdy jindy, kdo ji vlastně rozpoutal a jestli jí ukončit vojenskou porážkou jedné strany, nebo diplomatickou cestou.

Tyto otázky a postoje trčí z naší společnosti jako zapíchnutá bodla, přičemž se jimi každý, kdo má momentálně trochu navrch snaží cloumat a kývat a spíš je zapichuje hlouběji a hlouběji, aniž by nabízel nějaký konsezus. Jednoduše naší společnosti chybí harmonie, tolik potřebná k tomu, aby táhla za jeden provaz a vedla jí k nějakému výsledku.

A teď co to má společného s výše uvedenou skladbou.

Harmonie, česky soulad, je to, co položilo základní kameny úspěchu Pink Floyd. David Gilmour jako jejich sólový kytarista jí dal vždycky přednost před osobními exhibicemi, v kterých by ohromoval množstvím zahraných tónů, pózami nebo pohybovými kreacemi. Jeho sóla byla vždy úsporná, netrčící, a přesto v dokonalé harmonii s tím, co hrál zbytek kapely. Proto byla jejich hudba přijímána vstřícně mezi generacemi posluchačů a ty ostatní přinejmenším nedráždila.

Skladba o které píšu, je přesně z toho ranku. Nevím, jaký autorský podíl měl David a jaký Romany, nebo někdo ze zúčastněných hudebníků, není to podstatné, výsledkem je dokonalá harmonie, která sálá nejen z muziky, ale i z atmosféry klipu.

V první řadě nikdo nikam nespěchá, hudba se pomalu, logicky odvíjí na minimalistickém základě hraném na harfu, ke kterému se postupně přidávají ostatní hudebníci. Nikdo na sebe nestrhává pozornost, všichni pracují ve jménu dobrého výsledku, a i pes volně pobíhající po studiu vypadá spokojeně. Závěr patří Davidovu sólu hraném přesně v intenci výše popsaného a ve chvíli, kdy má pocit, že už řekl vše, ho zasekne, aniž by posluchač získal dojem, že o něco přišel, jenom skladba došla do svého logického konce.

Kdybych mohl mít jen jedno přání, chtěl bych, aby v takovéto harmonii fungovala naše společnost.