Mařiče elektrické energie. To jsme doopravdy všichni pitomí?

Přiznám se, že když jsem poprvé četl o mařičích elektrické energie, myslel jsem, že jde o únik textu, který měl nějaký novinář nachystaný na 1.duben. Leč na téma výroby elektrické energie v Evropě, se v Evropě nežertuje...

Mařiče elektrické energie mají být podle představ budovatelů nové, čisté Evropské energetiky dalším krokem k naplňování jejich představ a....kapes.

Malá rekapitulace k tomu, co se zhruba od konce minulého tisíciletí v energetice děje:

Se začátkem nového tisíciletí se nejenom, ale především v Evropě uchytila myšlenka, že vyrábět pro společnost elektrickou energii tradičními a vyzkoušenými způsoby, je zastaralé, špinavé, zbytečné a že když dáme příležitost enviromentalistům a patřičně jejich snahy podpoříme dotacemi, vybudujeme v nedlouhé době novou energetiku na základě obnovitelných zdrojů energie (OZE), kterým jejich kritici říkají posměšně leč pravdivě, „občasné“.

Hlavním hybatelem této myšlenky se stalo Německo, kde se pro ni také vžil název „energiewende“. Šlo o fotovoltaiku, větrné elektrárny a v menší míře o bioplynové stanice. Patří do ní také vodní zdroje, jejichž potenciál je ale v Evropě z větší části již využit a není příliš prostoru v ní budovat významější kapacity. Na počátcích energiewende bylo politickými proklamacemi tvrzeno, že dotace budou vypláceny po dobu 15-20 let, a poté budou tyto zdroje už plně etablované na trhu a schopné se na něm udržet i bez nich.

Ta doba už dávno minula, leč OZE lobby se sápe po dotacích dále, přičemž mařiče energie by se do tohoto cyklu měly plně zapojit.

Dnes energetické soustavy evropských států pracují takto: Výroba z OZE má na energetickém trhu přednost. Ze zákona mají povinnost ostatní zdroje, u nichž je to technicky možné, což jsou především uhelné elektrárny, vyklidit pole snížením své výroby a umožnit tím přednostní umístění a spotřebu energie „vyrobené čistě“. Tady by byla užitečná osvěta v málo známé skutečnosti. Nejběžnější blok tepelné elektrárny provozované u nás, má instalovaný výkon 200MW na jehož výrobu za hodinu spotřebuje 200t energetického uhlí (pouze přibližně pro snadnější pochopení). V režimu, v jakém je provozována naše energetická soustava však jedou tyto bloky na snížený výkon třeba 170MW, aby v případě nedostatečnosti výkonu z OZE mohly výkon potřebný v síti dorovnat. (v takto jedoucím bloku to lze rychlostí cca 1MW za minutu, což je relativně rychle). Tak kde je problém? Ten je v tom, že takto provozovaný blok na výkon 170MW nespotřebovává 170t, jak bychom si mohli matematicky odvodit, ale třeba 180t, protože pracuje mimo technologické optimum. Spaluje tedy o nějaké to procento více paliva na vyrobený výkon a tudíž okamžitě maže ten případný enviromentální přínos OZE.

Za to, že nám OZE takto komplikují život v provozování energetické soustavy, jsou tyto odměňovány dotovanými cenami, uhelné zdroje jsou za své nařízené dobrodiní, nemilosrdně trestány emisními povolenkami, jejichž cena v čase roste s přáním politiků, že je jednou svou výší zahubí pro ekonomickou nevýhodnost. Enviromentalisté řičí nadšením, že tyto „špinavé“ zdroje budou už v dohledné době bez náhrady vyhubeny a my už si budeme moci užívat jen té čisté, správně vyrobené elektřiny. Má to ale úskalí:

S koncem uhelných bloků jaksi zmizí i ten jejich regulační potenciál, který ale díky nevyrovnané dodávce výroby OZE pořád potřebujeme. Médii se sice nese cosi o „potřebě více akumulovat“, ale je to spíše takové to „je třeba“, kterého bylo za minulého režimu v novinách plno, které by se klidně dalo překládat jako „nevíme jak“. Ať už zvolíme pro akumulaci jakékoli médium nebo technologii, brzy narazíme na technické, finanční nebo jiné limity. Není možné v potřebné výši ukládat do akumulátorů, není možné uříznout každý kopec a vybudovat na něm přečerpávací elektrárnu jako tu v Dlouhých Stráních, není ani možné z přebytků výroby OZE vyrábět elektrolýzou vody vodík a ten skladovat pro strýčka Příhodu. Je to hlavně z důvodu ceny samotné výroby a také toho faktu, že vodík má malou molekulu a z každé nádrže časem uteče. O těch dalších způsobech se ani nemá cenu, pro jejich malou účinnost a mizivé množství uložené energie, bavit.

A nyní tedy, jako řešení co budeme s přebytečnou elektřinou vyprodukovanou OZE, kterou nebudeme moci s pomocí uhelných bloků umístit v síti, se objevily mařiče elektrické energie, které nejsou ničím jiným, než gigantickýmo odporníky chlazenými ventilátory, pročež se o nich také píše jako o obřích fénech, protože výsledkem jimi mařené elektřiny je horký vzduch.

Nejenom, že vyrábět elektřinu jako o závod ve zdrojích které nedovedeme příliš ovládat, a pak ji hned mrvit v další technologii, nepřijde člověku, který ještě uvažuje logicky, jako dvakrát chytré, ale mařiče jsou dalším zařízením v řadě, které to nebudou dělat zadarmo, ale ještě za jejich použití budeme platit.

Dokáže někdo vyjmenovat co všechno se v cyklu výroby a distribuce elektrické energie dotuje? Já to zkusím:

- přednostní výkup a garantovaná cena

- zelený bonus za elektřinu, kterou producent z OZE dokáže zobchodovat sám

- dotace na výstavbu FVE a VTE zdrojů

- kompenzace za nevyrobenou energii, pokud operátor sítě OZE vynuceně odstaví

- nejnověji poplatky za použití mařičů

Krásně se nám tak uzavřel úžasný podnikatelský okruh. Za dotace postaveno, za dotace vykoupeno a pokud něco zbyde, tak za dotace zmařeno. O tom musely snít generace podnikatelů. Teprve až zeleně osvícená EU vymyslela jak. Jenom nevím, jak dlouho takové nápady EU může přežít. Já doufám, že moc dlouho už ne.

Zdroje:

Obšírněji a techničtěji vysvětlil problematiku mařičů fyzik Vladimír Wagner zde: Odkaz

Server iUhlí.cz: Mařiče elektřiny jsou symbolem zbrklé transformace energetiky Odkaz

Mařiče energie ukazují perverznost systému Odkaz