Nebyla, samozřejmě, a nebylo těžké si předem domyslet, že to tak bude. Podle Josepha Borrella „musíme hledat jasnou podporu, ale zároveň se snažit nezvyšovat napětí“.
He, he. Přeloženo z politického newspeaku to znamená: kvůli vám si tedy rozhodně pálit prsty nebudeme. Jedno lidové rčení praví, „že kecy nemají žádnou cenu, rozhodují činy“. EU se rozhodla jít cestou těch bezcenných keců, než aby zariskovala rozjeté kšefty svých největších členů s Ruskou federací. Na premiérovo víkendové škemrání o podporu EU jinak nereagovala.
Nás podpořily činy pouze Pobaltské země, Polsko a Rumunsko, tedy státy, které mají od druhé světové války ještě nevyřízené účty a špatné zkušenosti s bývalým Sovětským svazem, a které mu to nedokáží zapomenout, neřkuli odpustit.
EU jsme údajně my, jak zde zhusta opakovaně praví eurofilové. Jak se ukazuje, tak EU jsme jen do chvíle, kdy jí sloužíme jako levná výrobna a poslušný článek v přijímání jejích permanentních úchyláren. Na sebevědomou zahraniční politiku si musíme stačit sami.
Svým způsobem, je dobře, že nás EU takto předpokládaně vyšplouchla, alespoň u těch příčetných posílí vědomí, že za sebou nemáme zase tak silného spojence, jak se tváří a prezentuje. Pro naše uvědomění je zase dobré, že silácká gesta si máme napříště odpustit a řešit problémy diplomatičtěji.
