Hlava XXII v přetahované o Záporožskou elektrárnu.

Tak i podle našich médií hlavního proudu je Záporožská elektrárna od března tohoto roku obsazena vojenskými jednotkami Rusů. Podle těch samých médií ji ale sami Rusové ostřelují. Něco mi na tom neštymuje.

Na knihu Joshepa Hellera „Hlava XXII“ jsem si v souvislosti s komentováním nejenom války na Ukrajině nejednou vzpomněl. Sžíravě ironická a sarkastická kritika válečné mašinérie, která mi v době, kdy jsem ji před takřka čtyřiceti léty četl, přišla výborná a legrační, ale zároveň neskutečně nadsazená a v mnoha směrech nemožná. Asi jako román Miroslava Švandrlíka „Černí baroni“.

V čem vidím podobu? Příběh jedné z hlavních postav knihy, zásobovače Milo Minterbindera, prochází celou knihou jako linie šmeliny a kšeftů, které symbolizuje Milův obchod s vejci, které kupuje na jednom konci světa za 7 centů za kus a v domovské vojenské kantýně na Pianose je prodává za 5 centů…se ziskem. Teprve přečtením celé knihy je autorem vyjevováno, co všechno se po cestě s vejci děje, za co všechno jsou během ní vyšmeleny a jak je dosaženo onoho zisku.

Jeden Milův kšeft ale vybočuje z řady. Je tím bombardování jeho domovské základny a jednotky vlastními letadly a zbraněmi. Chvilku to vypadá, že je to s Milem nahnuté a že to tentokrát přehnal, ale podaří se mu vysvětlit, že je to byznys, na kterém nakonec vydělají všichni. S válečnou protistranou vyjednaný obchod je za tak pohádkovou cenu, že mu nejenom že dovolí nahradit všechny válečné škody, odškodnit pozůstalé, vybudovat novou základnu, ale zůstane z toho slušný zisk. Na takový argument všichni zúčastnění pokývají souhlasně hlavou, protože je vlastně v pořádku.

Asi takový smysl mě napadl při čtení o ruském ostřelování jimi obsazené Záporožské elektrárny.