Zagorka ...

Víte jak je nebezpečné mít přezdívku? Strašně! Mám kamarádku a tý nikdo neřekne jinak než "Zagorka" no a dál? Dál to byla jednoho dne fakt sranda...

Ten kdo vymyslel tuhle přezdívku jsem byl já! Hrdě se k tomu hlásím, protože to na Vlastu, tak se pravým jménem jmenuje, prostě sedělo. Znáte tu otřepanou větu: "nedělej Zagorku" a vlastně nikdo ani nevíme jak to vzniklo... Tedy já už si tohle nějak nepamatuji a to jsem na světě docela dlouho. Neva, třeba mi někdo poradíte jak to vzniklo. 

Poznali jsme se v jedné obchodně-realizační firmě, kde byla jako externí zaměstnanec a od prvního dne jsem věděl, že s touhle holkou bude sranda. Byla usměvavá, veselá, občas krásně tajemná, co na srdci to na jazyku a tak dlouho netrvalo a začali jsme si pinkat takový ty věty, jednou já, podruhé ona... až z toho bylo vskutku zajímavé souznění.

No a jeden den nám to zase tak krásně šlo v tý práci, že ze mně vypadlo "hele Vlasti, nedělej Zagorku ty vole" no a od tý doby jsem jí začal říkat Zagorko. Protože jsme byli super banda na pracovišti, tak se toho chytil i zbytek mužského osazenstva. Holky držely jakože basu, ale když jsme o Zagorce mluvili bez ní, tak jí občas taky řekli Zagorka. Znělo to zábavně. 

Jednou, po nějaké době, když už jsme pracovali každý jinde, jsem se rozhodl, že Zagorku překvapím v její nové práci. Měl jsem cestu kolem, svého zákazníka jsem už vyřešil a tak jsem v čase oběda zajel k nim do podniku. No jo, ale telefon mi nebrala tak jak se k ní dostanu? No jak, normálně tam vejdeš a řekneš že jdeš za Zagorkou a bude to ne? Tak jo!

Vešel jsem do budovy, šlo to hladce, ženský akorát vycházely na oběd. Viděl jsem cedulku "finanční oddělení" tak jsem šel podle šipek do patra. Najednou vidím samé neoznačené dveře a tak se rozhodnu, že na jedny zaklepu. Výborně, mám štěstí, někdo mě zve dále. "Dobrý den, nevíte kde bych našel Zago..." V tu chvíli mi došlo, že jdu za Zagorkou, ale najednou jsem si nemohl vzpomenout na její skutečné příjmení!!! "Ty vole?! Jak se jmenuje?" rychle jsem šátral v paměti... žena za stolem na mně nechápavě koukala a když viděla, že se mi kouří z hlavy, "pomohla" mi dotazem "tak koho sháníte"? ... "To víš, takhle se mně ptej, to si hned vzpomenu !!! " šlo mi hlavou ...

Trvalo to snad věčnost, ale najednou to naskočilo... "Paní Vlasta Novotná, kde bych našel Vlastu prosím vás?"... normálně jsem se zpotil až na plotýnkách a začal jsem se tomu regulérně tlemit! Paní za stolem byla naštěstí taky veselá kopa a ihned reagovala. "Vy budete ten veselej telefonista co jí občas volá...viďte?"... "No to bych mohl být možná já" plácnul jsem do pléna a začal se řechtat ještě víc... Nakonec z toho byl prima.

Netrvalo dlouho a Zagorka se vrátila z oběda a já čekajíc u její kolegyně jsem jí mezi dveřmi pozdravil "čau Zagorko" ... Hned se začala smát, protože já i její kolegyně jsme leželi smíchem ...

Dodnes jí říkám Zagorko, ale už za ní do práce nejezdím... kdo si má pořád pamatovat ta příjmení že jo? !