První středoškolská - z očí do očí...

Bohuna a já. Psal se rok 1983 a já jezdil každý den ráno do školy vlakem. Cesta trvala půl hodiny a když nebylo co dělat čumělo se po holkách...

Co může dělat mladý ucho ve vlaku cestou do školy, když cesta trvá půl hodiny? No asi takhle. Dalo se toho dělat hodně, třeba hrát karty s kámošema, dopisovat úkoly, učit se co jsme ještě neuměli, spát, koukat z okna anebo koukat po holkách! A že jich tam bylo, to si pište.

Výhoda cestování z Chomutova do Kadaně byla ta, že nás tam jezdilo hodně. My ze stavárny, hnojárna tedy zemědělka, prodavačky a kadeřnice. Dokážete si asi představit ten krásný mix ve čtyřech vagonech. Tedy mix na co koukat. Bylo to oboustranné.

Jednou jsme seděli jako vždy celá parta na sedačkách po třech na každé straně proti sobě a hráli jsme karty. Dvě sedačky za náma se řechtaly nějaký prodavačky. Byly hlučný, takže nás vyrušovaly od soustředění na hru. Někdo z kluků to komentoval stylem "ty vole já jim snad zajdu říct ať se uklidní nebo co". Samozřejmě to neudělal, protože zrovna vyhrál a tak jsme tím směrem začali čím dál tím víc pokukovat. Holky si toho všimly a začaly provokovat nejenom pohledem, ale i řečma. "Hele to jsou ty stavaři co všechno postaví viď?" nebo "kluci umíte hrát taky něco jinýho než prší?" a jiné zamyšlení hodné věty. My jim to opláceli mlčením a občas hláškou tipu "jste trapný prodavačky"...

Jedna z nich, která byla nejvíc akční se jmenovala Bohuna. Byla to taková správná držkatá holka, co na srdci to na jazyku. Druhý den když jsem nastupoval na zastávce jsem zjistil, že si nemám kam sednout. U kluků bylo plno, tak jsem musel sedět naproti nim, sám s cizákama. Po chvíli jsem zjistil, že přes jednu sedačku ve stejné řadě sedí Bohuna s jednou kamarádkou. Koukala na mně. Samozřejmě jsem uhnul pohledem a začal jsem být nejistý co to je zase za provokaci. Po chvíli jsem se ale vzmužil a řekl si, že by byla prča, kdybych jí nějakým způsobem dostal na lopatky. Tak jsem dostal ten úžasný nápad, že jí její pohled budu opětovat. Ovšem zcela jiným, zákeřnějším způsobem a sice tak, že svým pohledem budu stále koukat bez jediného mrknutí do jejich očí. Kdo první uhne, prohrává!

Vymyšleno, teď to jen zrealizovat. Chytla se na první dobrou! Nejdřív nás to oba rozesmálo, ihned pochopila že hrajeme hru kdo z koho! Oba jsme nereagovali na zbytek vagonu a plně jsme se soustředili jen a jen na naše oči aby snad některý z nás neuhnul nebo nemrknul. Byl to krásný, dlouhý pohled do těch jejich modrých očí. Nakonec jsem podlehl, musel jsem mrknout, ale nebylo to úmyslně... Když jsme dojeli do Kadaně oba jsme se na sebe pořád usmívali a pokukovali jsme po sobě. Věděl jsem, že jde do školy, tak jsem se za ní rozeběhl. 

"Byla si fakt dobrá, nevěřil jsem že vydržíš tak dlouho" 

"Ty si byl lepší, jen škoda žes mrknul..." 

Oba jsme se začali smát a šli společně ke škole. Povídali jsme si o všem možném, já o fotbale, že ho hraju strašně rád, že mám v sobotu zápas, ona že je z jedné vesnice za Chomutovem a že ráda chodí na fotbal, že tam má spoustu známých atd... Nakonec z toho vypadlo, že právě v jejich vesnici hrajeme zápas a že se tedy na mně přijde Bohuna podívat.

Přišla. Byla krásně oblečená, voněla a řekla mi ahoj fotbalisto. Já jí taky pozdravil, smrděl jsem a byl jsem propocenej a šel do šatny jako spráskanej pes, protože jsme prohráli 2:1. 

S tou Bohdanou jsme si do očí koukali přes sedačky vlaku ještě další týden než nás napadlo, že se podíváme do očí blíž. Bylo to krásné, nesmělé rande. Byly to krásné první dotyky a objevování jeden druhého. Bylo to krásné...

Dnes, když jedu občas metrem nebo tramvají zkouším jak dlouho holka vydrží neucuknout pohledem, nebo snad nemrknout a dívat se do chlapských očí... Zatím vítězím já