Pražák na Šumavě ... Déjá vu..

Občas se člověku stane, že se čirou náhodou dostane do situace, kterou už prožil, v níž se ocitl. Že se ocitne na místě, které mu zůstalo v srdci, v hlavě. Přesně tohle jsem včera prožil...

"Ahoj, kde se potkáme? Asi někde na půli cesty bych řekl ne?" 

"Ano, viděla bych to v Plzni u zimního stadionu"

"Dobře budu tam a těším se"...

Asi nějak takto zněla komunikace mezi mnou a Zrzkou na samém začátku našeho seznámení, tehdy před skoro pěti lety. 

Včera jsem projížděl kolem toho místa, kde jsem marně čekal a nemohl se dočkat až jí uvidím. Zažil jsem takový ten pocit, že musím zastavit přímo na tom místě. Přímo tam, kde jsem prvně čekal a volal jí. Když jsem kolem něj projížděl úplnou náhodou na cestě za reklamací do Karlových Varů...

" jsem na místě a mám stříbrného Forda"

" Já jsem taky na místě a mám stříbrnou Octavii"...  byla Zrzky odpověď.

"Aha tak taková tu žádná není".

"A stojíš u zimního stadionu co hraje Plzeň hokej v té velké hale?" slyším ve svém telefonu.

"Nevím, jsem u zimního stadionu a není moc veliký, takže to asi nebude TEN stadion co má být? ... smích"

"No to asi není, ty jsi někde jinde! (smích), chyba v komunikaci, měla jsem ti říct přesnou adresu... Tak přijeď na adresu ... "

"OK dám to do mapy a jedu, jsem tam za chvilku".

Sedl jsem do auta a za pár minut byl u správného zimáku.

Tahle situace mi včera úplně vyvstala na mysl, když jsem kolem toho špatného zimáku projížděl. Viděl jsem to úplně živě, slyšel jsem každé naše slovo. Asi proto, že je to vše historie. Krásná historie, na kterou budu velice rád vzpomínat. Musel jsem zastavit a na chvilku se zasnít...

Tohle Déjá vu bude asi častější tady na jihu, protože ať se vrtnu kam se vrtnu, skoro všude jsme byly! Máme to tu všechno slítané, proběhané, mladík sježděné na kole a my vedle něj běžíme... Prostě tak to je, to nevymažeš!

To budou vzpomínky, které nám nikdo a nic nevezme. Ne budou, jsou!

Tedy život plyne dál, my zůstáváme přátelé i když se naše cesty rozešly. Takový je život. I tohle život umí. Je na čem stavět a vždycky si rád vzpomenu, když budu na "naší " stezce, trati, že jsme tudy běhávali a užívali si to na maximum. Že mi byla zima, že jsem Zrzku hecoval, že to dáme, že jsem mladíkovi napovídal jak dát nohy na kole...

Doufám, že takový pocit občas zažiješ i Ty Zrzko...Tak pa

Vladimír ještě stále Pražák na Šumavě ...