Pošli pražáka do Ostravy a bude sranda...

Je tomu už pár let co jsem jezdil na studia do Ostravy. A protože jsem to tam neznal, spoléhal jsem na sebe a místní. Do toho můj zmatek a je vystaráno...

Byl jsem přijat na vysokou školu, abych si při zaměstnání doplnil vzdělání, protože jsem byl perspektivní. Tak jo, řekl jsem a začal jsem ladit vše potřebné. První co bylo nutné vymyslet, bylo, kdy budu jezdit a jakou formou to zvládnu. Škola byla jednou za čtrnáct dní a to sebou neslo drobnou komplikaci. Na vše jsem si musel brát dovolenou. Když jsem to oznámil doma, zavládlo zděšení, protože představa, že pět let jezdím na dovolenou sám a to jen do Ostravy nebylo nic moc. Nakonec to nebylo tak strašné, ale…

Jako druhé jsem plánoval, jak budu cestovat. Jet ráno ve čtvrtek prvním vlakem a být na osmou ve škole bylo nemožné. Štěstí mi přivedlo do cesty kamarádovu maminu a tak jsem mohl spát u ní. Bylo to k nezaplacení. Tady však začala má první zkušenost s ostravským prostředím a mým zmatkováním!!!

Škola byla vždy čtvrtek a pátek od rána do odpoledne. Musel jsem tedy ve středu odcházet z práce dřív, abych byl do osmi v Ostravě. Návrat byl v pátek večer.

Tak jo! První jízda do školy, nové prostředí, seznámení se s paní Evou, to vše bylo naplánováno a mělo to klapnout. Jenže! To bych nebyl já, abych nezmatkoval. Do toho deset deka smůly s poruchou na trati a bylo vymalováno. Nejenom, že jsem málem umrznul ve vlaku, protože netopil, ale ztratil jsem tři hodiny života čekáním na opravu uprostřed polí bez wifiny!!!

Do Ostravy jsem přijel místo v devět až kolem půlnoci a co teď???

"Kde je tramvaj ty vole? Kudy se k tý Evě dostanu? Mám málo dat na mobilu a chce se mi kadit, takže sebou musím mrsknout, ať to stihnu " myšlenky jako ze správný komedie.

Rozhodl jsem se vsadit na jistotu a před nádražím jsem oslovil chlapíka, který se tvářil jako taxikář. Zeptal jsem se ho, jestli by mě odvezl do ulice Novákových 1042 a že spěchám. "Jo jistě, šéfíku, pojďte jedem. Za chvilku tam jsme ". OK, pomyslel jsem si. Ze zvyku jsem koukal po okolí, abych když tak chytil nějaké záchytné body, kdyby náhodou…

Ty vole, ještě že jsem koukal… "Tak jsme tady pane, bude to 180,-Kč ". Podíval jsem se z okna a nevidím číslo popisné ani název ulice. "Jste si jistý, že tohle je Novákových 1042?"

"Jo jistě, přejdete tenhle trávník a jste tam, podívejte navigace mi to ukázala. Takhle je to pro vás rychlejší, než kdybych tam zajížděl úplně před vchod." 

Zaplatil jsem, uvěřil a šel tím směrem, co říkal. Jdu asi pět minut a pořád nic. Jsem snad úplně blbej nebo co? Vždyť tu žádný takový číslo není a v jaký to jsem vlastně ulici? Zkusil jsem zapnout data a najít se na mapě. Data pomalá, nutnost použít toaletu se stupňovala, začal jsem chytat hysterák, že jsem fakt úplně v prdeli, že to nedám… Mapa se po chvíli rozsvítila a já zjistil, že jsem asi tři kilometry mimo! No to si ze mě dělá prdel ty vole!!! Byl jsem fakt naštvanej, proč mi tohle udělal.

Co teď Vladimíre, šlo mi hlavou. Prvně se musíš někde vyprázdnit ty vole, pak najít dalšího taxikáře a dorazit k Evě.

Měl jsem návaly a tak jsem musel vyřešit tlaky v podbřišku. První velkej strom to odnesl a já to doslova "vysypal" z kalhot. Bylo to o fous. OK, teď se nějak dostat k Evě. Zkusil jsem vytočit telefonní číslo, které jsem si zapamatoval z taxikářova auta a on to zvedl! "Hele víte, že jste mě vysadil tři kilometry od požadované adresy?" reagoval jsem na jeho vyděšený výraz. Omluvil se, že je ve Vítkovicích a že u mě může být tak za dvacet minut a že mě hodí fakt na správnou adresu. "To bych prosil a pojeďte je mi fakt zima" snažil jsem se být pořád vlídný. 

Nakonec jsem se dočkal, drožkař přijel a dovezl mě tam, kam jsem chtěl. Proč se spletl vlastně ani nevysvětlil a mě to bylo už jedno. Byl jsem rád, že jsem konečně našel mé ubytování.

Jaké další příhody se mi na studiích povedlo zažít? To se pokusím popsat v dalších povídkách…