Někdy slova nestačí ...

Dnes jsem si opět uvědomil, že někdy skutečně nelze vyjádřit slovy to co člověk cítí, vnímá, myslí. A tak se může stát, že jeden kouká druhému do očí a nechá ho tam číst ...

Tenhle zmiňovaný pocit jsem naposledy zažil, když jsem se nevědomky loučil se svým tátou. Týden na to zemřel.

Byli jsme spolu sami, pomáhal jsem se mu umýt a obléknout do pyžama. Když jsem ho mazal konopnou mastí, nechtíc jsem trochu přitlačil a táta s bolestivou grimasou jen syknul, že ho to bolí. 

"Promiň, nechtěl jsem" byla má odpověď. Měl rakovinu v pokročilém stádiu, metastázy po celém těle a byla otázka času, kdy se to stane. Stalo se to týden poté.

Tak jsem ho prostě umně namazal, ošetřil vše, co bylo třeba a zůstali jsme tam oba jen tak sedět. Koukali jsme si do očí a vše co jsme chtěli, jsme v nich četli. To, že to tak bylo, si jeden uvědomí, až když je po všem. Ale do smrti nezapomenu na ten moment, kdy jsem mu koukal do jeho hlubokejch očí, on do mých a oběma nám tekly slzy. Byly to ale slzy smíření, odhodlání, vlastně i štěstí a obrovské lásky a poděkování, že jsme to spolu zvládli. Celej život! Nezapomněl jsem ho lehce obejmout a dát mu dobrou noc.

Ovšem, ne každé koukání do očí musí být tak silné, emotivní a smutné. Jak jsem psal v mé povídce ze střední, dokázal jsem se dívat do očí klidně 25 minut a ani u toho nemrknout! No bodejť by ne, když na druhý straně seděla krásná kadeřnice Bohuna a "provokovala" mě těma svýma kukadlama. 

Já byl stydlín, tak jako jsem vlastně pořád, ale nechal se jí naočkovat, že budeme hrát hru, kdo vydrží tomu druhému koukat do očí bez mrknutí déle?! O co jsme hráli už ani nevím, snad o rande, ale jedno vím jistě. Prohrál jsem, na randeti jsem s Bohunou nebyl, protože jsem se fakt styděl. Ale kukadla měla excelentní!

Anebo jiná příhoda. Taky popsaná v mé povídce. Jdeš si po ulici, naproti tobě jde hezká slečna, pláče, ale přesto ti stíhá koukat do očí. No a ty se do jejích taky zakoukáš a nechápeš! Koukáš jako tvrdý Y, ale pořád nic. 

"ahoj Vláďo, ty mě nepoznáváš viď?" bylo to jediné co jsem od ní slyšel. A já vůl zabedněnej jsem jen odpověděl "ne". No a to je vše. Takže tím chci jen říct, že přestože jsem měl tu možnost koukat do těch hlubokých studánek, NIC jsem tam nevyčetl, ani její jméno, tak jsem byl slepej.

V poslední době se snažím číst v očích mojí krásný Zrzky a Cipíska. Věřte, že občas je to větší fuška u seržanta, ale Zrzka umí taky koukat, to tedy jo. No, co naplat. Každej z pánů mi dá jistě za pravdu, že i kdyby nám ty naše ženy oči postavily na vrch hlavy, NIC v nich nepřečteme! Protože jsme přeci z jiný planety a neumíme ženskořečtinu! Tedy občas …

Nic si z toho ale nedělám. Čtu jen to, co číst chci, písmem psaným nepohrdám. Oči, ze kterých chci číst se snažím vnímat. Pokouším se do nich odrážet můj úsměv na rtu a tak by to asi mělo být. Důležité je se z toho nezbláznit.

Mějte prima večer, týden, rok i život. A občas se do těch nastavených očí podívejte pořádně! Ale nechtějte tam vidět všechno a hned, to nefunguje.

Váš Vladimír, stále ještě Pražák