Jak se dostat za 48 hodin do Itálie a hned zase domů?

Některé životní zkušenosti si prostě musíte prožít na vlastní kůži – nedají se vyprávět, natož pochopit. A tohle je přesně ten případ. Co tenhle šílenec zažil během 48 hodin, by nevymyslel ani scénárista s horečkou.

Italský týden

Byl to nápad z minuty na minutu. Radek to navrhl, Anna bez váhání souhlasila. Moře, klid, žádné starosti – jen oni dva. Radek zájezd okamžitě objednal a zaplatil. „Ve středu večer jedeme, sbal se,“ řekl Anně.

Cestovali jejím autem. Měla k tomu svůj důvod a Radek to neřešil – věděl, že řídí dobře. Ještě se chtěl stavit v pražském bytě pro věci. Jenže u něj zjistil, že nechal klíče v práci. Naštěstí mu domácí půjčil náhradní. Jen mírné zdržení. Ale v tu chvíli začal cítit, že něco není v pořádku.

Týden předtím ztratila Anna klíče od auta. Radek kvůli tomu běžel tři kilometry, aby zachránil i své klíče. Ona? Ani slovo. Když teď Radek udělal podobnou chybu, sesypala se na něj. Prý „úplně jiná situace“.

Vyjeli. První tři hodiny řídila Anna. Pak bez jediného slova zastavila, vystoupila a poručila: „Střídáme se. Teď řídíš ty.“ Žádná prosba. Žádná empatie.
Radek byl unavený po předešlé párty. Zvládl řídit dvě hodiny a musel zastavit.
Ještě jednou se vystřídali, ale většinu trasy odřídila Anna.

Ve Veroně, kterou chtěli oba navštívit, to začalo jít z kopce. Anna změnila tón, chování. Kritizovala každé Radkovo slovo, pohyb. Všechno jí vadilo. Mluvila s ním jako s nepřítelem. Se svou fenkou Karolínou byla milejší než s ním. A to byl jen začátek.

Ubytování Radek vybral a zaplatil sám – i kvůli psovi. Doufal v klid. Mýlil se. Místo usměvavé ženy, kterou znal, vedle něj ležela tichá, sarkastická cizinka.

Ráno vstal dřív. Sprcha. Návrat. Anna ležela pod prostěradlem, oči přivřené, na sobě jen noční košilku. Na vteřinu v něm probleskla vzpomínka, jak ji poznával. Ale ta žena už tu nebyla.

Zkusil to: „Půjdu se projít, vyvenčit Karolínu a najít něco k jídlu. Přidáš se?“
Ticho. Ani pohyb.

Zavřel za sebou dveře. Cítil se, jako by se dusil. Nechápal proč, ale věděl, že už tu nechce být. Ne s ní.

Ve Veroně se jí konečně postavil. Řekl jí, že už má dost – peskování, kritiky, dusna. Od té chvíle se změnila úplně. Chlad, pohrdání. A ticho.

Seděl u moře. Dlouho. A pak mu to došlo: Musím pryč. Okamžitě.

Začal hledat způsob, jak zmizet. Letadla vyprodaná. Vlak – dlouhý a vyčerpávající. Nakonec našel FlixBus – za 18 hodin mohl být doma.

A taky byl.

V Itálii si každý žil po svém. A to Radkovi zlomilo iluze. Večer na pokoji – žádné „co se děje?“, „proč odjíždíš?“. Jen suché:
„Tos tu moc dlouho nevydržel…“

Vydržel víc než měl.
Plánoval s Annou další dovolené. Možná i něco víc. Místo toho dostal lekci: tahle žena miluje jen sebe – a svou fenu.

„Odjíždím zítra ve dvě. Přineseš mi z auta klíče?“
„Můžu.“
„Díky.“
Tím jejich večer skončil.

Radek šel sám na večeři. Pizza, pivo, stres. Hlava mu jela naplno – dva dny, a všechno se obrátilo naruby. Po jídle se šel projít k moři. Našel klidné místo. Tam se rozhodl definitivně: ráno odjíždím.

Když se vrátil, ona nikde. Vykoupal se, lehl si. Doufal v reakci, otázku, emoci.
Nic. Jen dvě těla v jedné posteli, mezi nimi ticho.

Ráno vstal odhodlaný. Ona už venčila Karolínu. Šel na snídani. A tam ji uviděl – napruženou, vítěznou.
„Můžu si přisednout, nebo mám jít jinam?“
Přikývl. Poslední rozhovor:

Ona: „Zase utíkáš od ženské.“
On: „Utíkám od saňe, která dusí chlapa, místo aby ho podpořila.“
Ona: „Kdo všechno odřídil? Kdo nás sem dostal? Ty ses jen válel.“
On: „Nikdo tě nenutil. Měli jsme si dát pauzu.“
Ona: „Ale nech toho.“
On: „Jsi sobecká, víc mluvíš na psa než na mě.“
Ona: „Chová se ke mně líp než ty.“
On: „Jsi můj největší životní omyl.“

Zvedl se. Odejít bylo jediné rozumné rozhodnutí.

Šel k moři. Chtěl si číst. Slzy mu vyhrkly, když si vzpomněl na svou Karolínu – tu pravou.
Ale zakázal si litovat všeho. Teď je čas být tady a teď.

Přišla zpráva od Anny:
„Dobře dojeď.“
Cynismus. Výsměch. Odpověděl stručně:
„Prosím, už mi nepiš. Komunikujme jen pracovně.“
Ona:
„Srdečně se omlouvám, už nebudu.“

Ve 14:00 přijelo taxi. V 15:20 už seděl ve vychlazeném autobuse. Usnul.
Cesta dlouhá, ale dvě holky z Dolomit mu ji zkrátily. Vyprávěl jim o své Karolíně a jak spolu prochodili právě Dolomiti, cestu Alta Via 1. Smály se. Cestou si uvědomil jak moc mu jeho Karolína vlastně chybí…
Cesta uběhla poměrně rychle.

Doma se vykoupal, nakoupil, padl do postele.

Těsně před usnutím si řekl jen:
„Máš o čem přemýšlet.“

Večer se probudil. Nevěděl kde je. Jen věděl to nejdůležitější:
Je sám. Má celé prázdniny. A tentokrát začne žít podle sebe.