Co to máš na tý hlavě???

V mládí jsem hodně experimentoval s vlasama. Bylo to krásné období, kdy jsem byl "rebel" a mohl si díky pochopení rodičů s vlasy dělat téměř cokoliv ...

"Vakticky Rýdl poj sem… čo to máš na té hlave? " oslovil mě jednou ráno před šatnami soudruh profesor na střední škole v Kadani, když jsem vcházel do prostoru šaten a on coby dozor si všimnul mého účesu.

… „vlasy, pane profesore" odpověděl jsem mu s úsměvem. 

..."nebuď drzý, akonáhle vidím, že máš nějaké farebné toto, vlasy, tady vpredu. Čo to má znamenat? Akože, keby sa na hlave nosilo hovno, taky si ho tam dáš?" zněla jeho hodně odvážná další otázka.

"no jo, dám. A tomuhle co vidíte se říká odbarvená patice, patka víte, pane profesore?" byla zase moje drzá odpověď.

Na to se už neudržel a řval a máchal rukama na mně, ať vypadnu, a že si zavolá tatínka do školy a že si to s ním vyřídí. Já mu jen už ze šaten taky za pomocí řevu, sdělil, že klidně může, že to mám od táty dovolený, dokonce i od mámy. Tak jestli chcete tuhle konfrontaci, tak klíďo píďo…

No pak už jen něco nesrozumitelně řval, ale to jsme se všichni tak smáli, že jsme mu nerozuměli. Bylo nám to jedno.

Tahle doba byla vůbec divná na tyhle "omezení". Když jsem přišel s odbarvenou patkou, krásně střiženou, že jsem s ní mával hlavou přes půlku třídy, byl jsem rebel. Když jsem po dalších prázdninách přišel s trvalou, coby nadaný fotbalista, po vzoru Františka Jakubce, byl jsem taky rebel. Když jsem pak po posledních prázdninách přišel vylepanej na "trojku" byl jsem zase označen za rebela. 

"ty vole, to ti soudruzi v tý vaší škole fakt neví, co chtějí ne?" divil se potom táta a byl rozhodnutý tam za tím "soudruhem" zajít a říct mu co si o jeho názorech myslí.

Můj táta byl vždycky označován mými spolužáky za "starýho pankáče". Přitom jím nikdy nebyl. Byl naprosto normální, černovlasý, vousatý chlap, stavař, který měl jen svůj vlastní názor na mnoho věcí, včetně úpravy a barvy vlasů. Byl liberální, chápající a dokázal pochopit a podpořit své dva syny, když chtěli nějakým způsobem vyjádřit svou osobnost. No a tak se stalo, že jsem byl jednou odbarvenej, podruhý kudrnatej jako ovce a nakonec skoro holohlavej... Táta zůstal "pankáčem" do smrti. Když jsem mu to jednou řekl, že mu tak kluci říkají, bylo vidět, že mu to lichotí.

Já zažil po letech u svého syna taky takový pocit. To když jsem zhubnul deset kilo, byl ze mně zase člověk a vybíhal jsem na svůj dopolední výběh do Prokopáče. U vedlejšího vchodu stál můj synátor se svými kamarády, kecali a kouřili. Tak jsem na ně jen zavolal "všechno vidím pánové" a oni pozdravili a začali se smát. Ještě než jsem spustil hodinky jsem zaslechl, jak někdo z nich říká "ty vole, fotr je namakanej, to běhá pořád? Výrazně zhubnul co, kolik toho uběhne? Jo maká jako vo život, běhá od deseti kilometrů až po maratony" "Fakt? to je bomba tedy..."... Tak to jednoho zahřeje když ho omladina vnímá, jako "namakanýho běžce"...

O džínách a podobných "módních" výstřelcích nemá cenu psát, to bylo to samý v bleděmodrým...

No a od té doby se snažím udržovat kštici v příjemném tvaru, stavu. Barva? No tak za tu už šetřím! Stříbrná mi pomalu začíná rašit po stranách a prý mi sluší. Takže tohle už řešit nemusím. Obarvení na původní tmavší, hnědou? Ne to skutečně nepotřebuji. Já se za své šediny nestydím.

A kdyby náhodou jo, tak mám čepici!!! 

Tak pěkný den