Jak vybrat správnou frontu, aneb štěstí u pokladen mě opustilo

Je to velké umění, kombinace zkušeností, schopnosti dedukce a trochy štěstí. Jak si vybrat v supermarketu správnou frontu? Je lepší ta, kde stojí více mladíků s menšími nákupy, nebo jedna rodinka s plným vozíkem? Co bude lepší? Mladíci toho mají méně, ale co když bude každý platit kartou?

Musím přiznat, že se mi v tomhle nedaří. Poslední dobou mě opustilo štěstí. Skoro vždycky si vyberu špatně a pak trpím. Naposledy dneska. Fronta o dvou lidech přede mnou vypadala lákavě. Jeden starší pán s vnukem a paní středních let, oba s průměrně malým nákupem. Ale ouha. Pán, zřejmě numizmatik amatér, tak dlouho doma schraňoval drobné mince, až zjistil, že tímhle cesta k bohatství nevede a rozhodl se jimi zaplatit právě v okamžiku, kdy jsem stál za ním. Asi tak tři sta mincí pěkně rozkutálel po páse a nechal pokladní, ať si vybere požadovanou sumu. Pokladní byla samozřejmě nadšená a ještě mu nabídla, že mu promění zbytek mincí za bankovky.
Po této pětiminutové vložce se zdálo, že moje rychlé odbavení už nemůže nic ohrozit. Ale chyba lávky, moje zkušenost a intuice mě chtěly varovat, nějak jsem však nedbal na zjevné náznaky komplikací.
Paní přede mnou totiž měla kromě potravin také zvláštní zeleno-modrý kobereček. A samozřejmě si vybrala ten, na kterém nebyla cedulka s čárovým kódem. Takže si dala aktivně jarní pochod k regálu s koberečky a zpět. Společně s pokladní pak o několik minut později zajásaly, když zjistily, že kobereček stojí úžasných 30 korun. Jak řekla paní pokladní, to je prakticky zadarmo.
Zadarmo jsem přišel i o několik nervových buněk, poté co jsem viděl, že nakupující u vedlejších pokladen jsou již obslouženi i když přišli ke kase později než já.
Mám kamarádku, která je vzorem netrpělivosti. Nevydrží ve frontě ani tři minuty, když ji něco nejde na počítači, tak ho zlostně vypne a podobně. Doporučoval jsem jí kurzy sebeovládání. Ale už ji začínám chápat. Dneska u pokladen jsem měl chuť zakřičet „Proč zrovna já?“.