Zodpovědnost jednotlivce je nedělitelná…

Znovu se vracím k únosu Čecha v Libyi, a to polemikou s článkem kolegy bloggera, pana Stejskala…

Na první pohled se zdá, že lze s panem Stejskalem v mnohém souhlasit, když se ale nad věcí zamyslím blíže, musím v jeho tezi vidět několik slabin. Tak například, pan kolega v rozboru mého přirovnání o riziku pracovat v současnosti na libyjských ropných polích, k riziku jízdy na motorce dvoustovkou, po zledovatělé silnici, bez přilby a bez oblečení píše…

„O pomoci pro takového člověka (myšleno při následné dopravní nehodě) ovšem vláda jednat nemusí, protože pomoc mu automaticky zajišťují „pravidla hry“ platná uvnitř ČR. Pokud onen cvok havaruje a zraní se, dostane se mu stejné péče jako komukoliv jinému, bez ohledu na to, jestli porušil nebo neporušil stanovené předpisy a zásady zdravého rozumu. Vše ostatní se řeší, a musí řešit, až v druhém sledu. Takový je princip fungování civilizovaného světa.“

Ano, s tímto vlastně nemám problém, soustředím se totiž na slova pana kolegy –„ protože pomoc mu automaticky zajišťují „pravidla hry“ platná uvnitř ČR…“

Zásadní problém vidím v tom, že ano, člověk, který se dopouští nějakého rizika, nebo doslova bláznovství na území naší vlasti, může se v duchu i fakticky spolehnout na to, že pokud se dostane do maléru, pokusí se ho z něj každá složka integrovaného záchranného systému vysekat.

Jenže…

Jenže ten kuchař z Vysočiny, který se podle všeho dostal do drápů Islámskému státu, odjel někam, kde se nemohl na podobnou jistotu spolehnout ani omylem. Když ČR evakuovala své velvyslanectví a své občany žijící a pracující v Libyi loni v červenci, tak dotyčný nabídku odjet odmítl. Podle zpráv které mám, opakovaně jezdil do vlasti na dovolenou, čili s jistotou lze říci, že měl o rizicích s jeho pobytem v Libyi spojených, dost informací, aby je mohl správně vyhodnotit.

On nebyl zavřený někde v bublině bez možnosti přísunu relevantních informací, on si byl vědom, co mu hrozí. Přesto všechno se rozhodl dál riskovat. S jeho pobytem na tak horké půdě se to má v podstatě stejně, jako s pobytem agentů – ilegálů, (čili agentů bez diplomatického krytí) na území cizího, povětšinou nepřátelského státu. Takový člověk ví, jaká jeho práce nese rizika, ví, že když se něco podělá, nikdo ho z maléru nevytáhne, a jeho vlastní země popře, že by vůbec o jeho existenci věděla.

Vím, poněkud dramatické a za vlasy přitažené přirovnání, ale kdo ví o čem je řeč, musí mi dát za pravdu.

Naší vládě je houby platné, že bude vyvíjet jakýkoliv tlak na mezinárodní úrovni, jednoduše proto, protože radikálové s Islámského státu nehrají podle žádných pravidel, jaká se v mezinárodním měřítku uznávají. My, jako stát, prostě nemáme ani centimetr páky, jak z toho uneseného muže vysekat. To je skutečnost, kterou si musel onen člověk uvědomovat ještě dříve, než se do zajetí dostal. Každý člověk je odpovědný především sám za svou bezpečnost, zdraví a svůj život. Tato odpovědnost je nedělitelná, pokud jde o člověka nezbaveného svéprávnosti. Nelze každého vodit za ručičku, mám za to, že stát vloni v červenci, při evakuaci všech občanů z Libye, případě varováním těch, kteří se snad rozhodli sami a svobodně na místě zůstat, svou funkci na 100% splnil.

Chápu, že jako kuchař možná neměl na Vysočině na růžích ustláno, ale mám za to, že pokud byl odborně a jazykově alespoň trochu vybavený, mohl si najít slušnou práci kdekoliv v Evropě, na daleko bezpečnějším místě, než je zrovna libyjská poušť. Jo, kdyby ho někdo unesl v Británii, Francii, Belgii, Německu, nebo Rakousku, pak bych byl ochotný přiznat – ano, máme průšvih.

Takto si mohu jen povzdechnout, a říci, že ať se to někomu líbí nebo ne, ON má průšvih.