Zkratka z puberty do moudré rozvážnosti neexistuje. Musí se „TO“ odžít…

Kolegyně Markéta Šichtařová nadhodila téma návrhu přiřknout volební právo již šestnáctiletým dětem. Ten návrh odpovídá rozšířenému názoru, že svět patří jen mladým…

.

Ona to je sice z prvního pohledu budoucnosti tak jako pravda, ale z pohledu druhého už to tak dobře nevypadá. Ve světě, respektive v Evropě, čím dál více zabírá místo názor, že by se měli mladí lidé – a čím dál mladší, více angažovat v celospolečenském dění. To sice vypadá jako správná věc, ale je tomu opravdu tak…?

My, dříve narození, máme oproti mládežníkům tu výhodu, že jsme jejich věk a myšlenkové rozpoložení, stejně jako společenský přehled, kdysi už zažili. Mládežníci oproti tomu naše životní zkušenosti teprve čekají, neprošli si jimi a nemůžou mít k dispozici všechny potřebné informace, které jsou často rozhodující k jasnému závěru.

Z toho plyne fakt, že jinak se bude v některých otázkách rozhodovat člověk, který se teprve po světě rozhlíží, a jinak se bude rozhodovat člověk, který už viděl ledacos, zažil ledacos a umí si představit určité dopady svých rozhodnutí.

Z tohoto pohledu je trochu pofidérní i volební právo od 18 – ti let, ale někdy to přijít musí a někde ta hranice musí čekat. Jak známo, když měl někdo něco nekalého za lubem, často spoléhal na tvárnost a právě nezralost mladých lidí – dětí, chcete-li.

Proto známe tolik dětských vojáků z problematických částí světa a dějin, proto je vždy snaha o vymývání mozků mladých a nezralých jedinců o tolik snadnější, než je tomu u lidí starších.

Proto jdou v čele každé revoluce hlavně hodně mladí lidé, protože ti se dokážou nadchnout bezezbytku i pro myšlenky, které zralejším jedincům připadají, když ne zhoubné, tak nad rozumnou míru rizikové.

Ne každá revoluce, každá změna, ale musí být samozřejmě špatná. Na mládí je dobrá nejen jeho odvaha, ale i ten impulz, který občas věcem umí dát. Současně je ale třeba, aby dravost mládí korespondovala s rozvahou zralosti, jen taková kombinace má většinou (ne vždy, samozřejmě…) naději na úspěch.

Vzpomínám si na situaci, kdy jsem před několika roky hledal pracovní uplatnění v jiném oboru, než v jakém jsem dosud působil. Při hledání vhodných pozic a zaměstnavatelů mě občas zarazila snaha potenciálních zaměstnavatelů v nabídkách práce zdůrazňovat „práci v mladém, dynamickém kolektivu“.

Nevím jak koho, ale mě vždy toto prohlášení trochu děsilo, a to jsem v té době ještě byl de facto „mladý“. Trvalo mně to nějaký čas, ale cestou životem jsem došel k závěru, že kde chybí nějaká zralá konstanta, nějaký člověk s životními i pracovními zkušenostmi, tam by se mi asi nelíbilo. V kolektivu plném ambiciózních dravečků a ctižádostivých šelmiček, by se mi určitě nelíbilo.

Sháněl jsem práci, ne kolbiště ega a hormonů.

A domnívám se, že to o potřebě zralého, staršího, chcete-li, názoru ve společnosti, platí stále a možná že čím dál více. Naši dědečkové a babičky také nebyli hloupí, byli sice trochu už pomalejší, ale mnohdy došlo na jejich moudrá slova.

V této souvislosti si vzpomínám na jeden přírodovědecký dokument, který jsem kdysi viděl. Šlo tam o práci ochránců přírody v nějakém přírodním parku, kde se starali o sloní sirotky. Došli tam k, pro někoho možná překvapivému, závěru – pokud ve stádu slonů chybí staré kusy, vede to často ke katastrofě.

Mladí sloni, zejména býci, bez jakékoliv regulace svého chovaní a bez příkladů starších jedinců, svými až zlými a nezralými vzorci chování doslova rozbili strukturu stáda – společenství, bez jehož existence nemohli v divoké přírodě přežít.

Nedá se z této skutečnosti vyvodit i nějaký ten závěr pro naši, lidskou společnost…?

Obecně platí, že ne všechno mladé je hloupé, a ne všechno staré je zbytečné. Z toho si myslím je třeba vycházet a snažit se o co nejužitečnější skloubení obou světů, vzdálených od sebe jen roky a zkušenostmi.

Přenášet však odpovědnost zralých na bedra nezkušených, není řešením pro budoucnost. Je to riziko, které se nemusí nakonec vyplatit nikomu…

.