Zeď nářků...

Každý v sobě takové místo máme. Patří jen a jen nám. To jen nám naslouchá a kdokoliv jiný by si o ni rozbil hlavu…

Někdy si na Tebe vzpomenu a stačí mi k tomu málo

závan parfému jiné ženy, její nedbalé gesto, se kterým si odhodí z čela vlasy

v tu chvíli to, přiznám se, zabolí

uvědomím si, že už Tě nemám a kolik jsem v Tobě ztratil krásy.

Asi v tom bude nějaká chemie, že Tvůj obraz stále visí na mé zdi nářků

někdy si říkám, že mě to zabije, že umřu pro Tvoji lásku.

Někdy si na Tebe vzpomenu a stačí mi k tomu málo

i přes tu bolest však dobře vím, že poznat Tě za to stálo…