Všichni už jsme byli kdysi mrtví…

Já vím, vypadá to jako nesmysl. Napadlo mě to dneska ráno, těsně před tím, než jsem otevřel oči. Taková ta chvíle, kdy si v polospánku uvědomíme, že jsme kápli na něco strašně důležitého…

Takové věci se mi občas přihodí během hluboké noci. Mám pocit, že jsem ve snu zjistil něco strašně důležitého, něco, s čím jsem si lámal hlavu třeba nejen já, ale i spousta dalších lidí. Jenže do rána se mi z hlavy vypaří vše, krom pocitu, že jsem byl jen krůček od něčeho úžasného, od poznání, o kterém jsem přesvědčený, že by změnilo život spoustě lidí…

Jenže je vygumováno a zbyl jen ten pocit, že stačil jen krůček…

Až dneska jsem si tu myšlenku uchoval v paměti i po tom, co jsem otevřel oči. Zdála se mi v tu chvíli probuzení strašně důležitá, i když je prostá a asi nejsem jediný, koho napadla.

Není nebe, není peklo. Není ani jen „teď“ a „potom“.

Je i „předtím“.

Až jednou zemřeme, tak prostě nebudeme. Nebudeme tady, nebudeme v nebi, ani peklo nás nepohltí.

Víte kde budeme?

Já vlastně přesně nevím, jak to TAM bude vypadat - nic konkrétního jsem v tom snu neviděl. Žádné okolí, nic, co by se dalo uchopit, nebo čeho by se dalo dotknout.

Ale uvědomil jsem si, že se ve smrti vrátíme.

Kam?

Přeci tam, kde jsme byli před tím, než jsme se narodili!

Vždyť tím pádem každý z nás byl kdysi „mrtvý“, protože každý z nás tady kdysi NEBYL – zrovna tak, jako tady nebudeme, až přijde náš čas.

Tehdy, když jsme tady ještě nebyli, kdy ještě nenastalo spojení té určité spermie s tím určitým vajíčkem, tehdy šel také svět svou cestou, stejně tak tomu bude i potom, kdy už tady ZASE nebudeme.

Člověk se většinou bojí něčeho, co má před sebou.

Má smysl se ale vlastně bát něčeho, co už máme za sebou?

Nevím, vím jen, že už jsme všichni byli kdysi mrtví…