Všichni moji mrtví…

Jste tu, a nejste. Není den, abych si na někoho z Vás nevzpomněl. Já stárnu, Vy ale ne, jste stále stejní jako tehdy, když jsme se viděli naposledy…

Někdy, nejen dnes, na „dušičky“, si představuju, jak sedíte tam někde okolo jednoho dlouhého stolu. Slyším Vaše hlasy, zkouším odhadnout, co a komu kdo z Vás říká, jak to říká. Slyším sousedy z chaty, pány Turnovského a Mašáta, jak se dohadují, kdo z nich měl tehdy a tehdy větší jablka. Slyším "žižkovskou" sestřenici Hanku, jak se diví něčemu, co za svůj krátký život neměla možnost pochopit.

Jedna moje babička pucuje dědu, druhá, lámavou češtinou vzpomíná na jednoho svého blízkého, pilota Luftwaffe, sestřeleného kdysi kdesi nad Stalingradem. Slyším hlasy kamarádů mých rodičů, slyším jejich zpěv a kytary, které nikdy nezmlknou.

Slyším Irenu, beztarostný smích jejích krásných sedmnácti blonďatých let, Irenu, která jednoho dne naposledy nasedla na motorku...

Slyším kamaráda Martina, jak se ptá, jestli půjdeme po rozkazu na pivo, Martina, co jednou šel někam, kam neměl...

Slyším mámu a tátu, jak se spolu dohadujou o tom, jestli tenhle rok bude už na Vánoce sníh, nebo jestli napadne až pojedou dobříšským courákem na chatu slavit Silvestra…

Slyším Vás všechny, kam až mi paměť sahá, a kam až mi kdy sahat bude – Vás budu slyšet dál.

Jak půjdou roky, bude Vás u toho dlouhého stolu jen přibývat. Jednou, až přijde i můj čas, sednu si vedle Vás.

Držte mi tam u toho dlouhého stolu místo, ale nespěchejte na mě. Dnes večer si dám skleničku na Vás, i na sebe, že jsem tady na tom světě dnes přesně čtyřicet čtyři let. Vyprávějte, rád Vás poslouchám.

Rád Vás ale slyším odtud, kde právě jsem…