Včera jsem našel zapomenutej poklad…

Možná to taky znáte. Něco doma máte a už jste zapomněli, co a kde. A přitom to pro Vás kdysi tak hodně znamenalo…

Včera jsem se díval na reprízu pořadu pana Krause, kde měl jako hosta Oldu Říhu. Olda tam zahrál na svou kytaru svým nezaměnitelným stylem písničku a já si vzpomněl, že bych někde měl mít kazety do magneťáku, které jsou plné hitů skupiny Katapult.

Žena trochu nechápala, když mě uviděla po ramena zabořenýho ve skříni, do který už vlastně nikdo z nás nechodí a do který se toho tolik vejde.

Tolik bývalých přání, tolik zdánlivě nepotřebných věcí, tolik vzpomínek…

Našel jsem je.

Staré kazety, SONY 90, který se mnou přišly z doby, kdy jsem byl ještě kluk. Věřili byste tomu, že když jsem je najednou zase držel v ruce, že se mi ty mý pracky tak trochu třásly…?

Žena šla spát, ale já nemohl. Šel jsem do obýváku a zavřel jsem za sebou dveře. Dveře dnešní doby, která po mně chce, abych byl dospělým chlapem. Pustil jsem mini věž a vstrčil do přehrávací přihrádky první z těch třech kazet SONY…

Jako první po těch letech jsem uslyšel písničku, ve který Katapulti vzdali hold tragicky zemřelému Jirkovi Schellingerovi – „…výletní lodě plujou dál pod mostem…“ a já se přiznám, že jsem dostal vztek.

Vztek na to, že už mi není sedmnáct.

Že už nikdy nebudu večer ležet zvenku za plotem letního kina v Novém Kníně, abych mohl vidět film, kterej tehdy byl přístupnej až od osmnácti let. Už nikdy nepřijde starej pan Ureš, správce toho kina, kterej o nás vždycky dobře věděl, ale nikdy z toho nedělal vědu, aby nás varoval, že ten večer tam jsou i policajti, který kontrolovali občanky a v nich plnoletost. Tak prej ať schováme ty světýlka cigaret do dlaní, ať není malér.

Že už nikdy z amplionů toho letního kina, těsně před začátkem filmu, neuslyším o tom, že „… v dáli někde svítá, na polštáři vlasů pár barvy žita…“

Že už nikdy po tom filmu nepůjdu do baráčku sousedícím s hřbitovem, kde tehdy bydlel můj kámoš Petr, u kterýho jsme vždycky přespávali. Tehdy, když jsme u jeho magneťáku poslouchali o tom, jak holky „...voní, jak jen žena vonět může…“ a nebo jak jsme přemýšleli o tom, jestli i my jednou poznáme „…stovky hotelů, stovky postelí, stovky rozličných pódií…“

Že už nikdy nebudu tím mladým klukem, co dřel na kytaru „baryky“, a zkoušel sóla právě po vzoru Oldy Říhy.

Tak tohle jsem já v sedmnácti letech. Přesně v době, ve který jsem poslouchal ,,KAŤÁKY"...

Dokonce mi bylo tak trochu smutno i po tom, čeho jsem si docela užil a bylo to i v mém případě přesně tak, jak to „Kaťáci“ zpívali. Klikněte SEM a poslechněte si to taky.

„…kdy vstaneš z postele a městem v předpisovém saku

vůbec ne vesele ji budeš doprovázet k poslednímu vlaku.

Kdy ještě ucítíš naposled ve svých její teplé dlaně

zašeptáš tiše – piš, a její pusa bude chutnat slaně.

Kdy trochu zklamaně a smutně projdeš pod nápisem VÝCHOD,

kdy řekneš na bráně – vojín XY vám hlásí příchod…“

No jo no, co se dá dělat, řekl jsem si včera večer. Už mi není sedmnáct jako tehdy u kina, ani devatenáct, jako tehdy, kdy jsem na sobě nosil uniformu a vyprovázel svou tehdejší holku na nádraží. Jako tehdy, kdy jsem o chvíli později, po tom, co jsem spolknul něco hodně hořkýho a ze svý tváře otřel něco slanýho, o čem jsem vlastně ani pořádně nevěděl, jestli je to moje, nebo jestli mi to tam zůstalo od její pusy, hlásil v bráně kasáren příchod.

A pak jsem z kazety uslyšel slova písničky, ve který Olda Říha zpíval o někom, kdo „…šel zvolna a hrdě nesl hlavu barvy kovu. Snad stříbra anebo platiny…“

A v tu chvíli jsem se usmál. Věděl jsem, že i když už Jirka „Dědek“ Šindelář na basovku nikdy nic nedá, i když už mi nikdy nebude sedmnáct, že tady KATAPULT pořád bude.

Vždycky si v jejich písničkách najdu něco, co se bude hodit přesně na situaci, ve který se budu nacházet v tu chvíli, kdy je z těch kazet uslyším hrát.

KAŤÁCI totiž vždycky hráli o obyčejných lidech, o jejich radostech a trápeních. Díky těm starejm kazetám, tomu doslova pokladu, kterej jsem včera vyhrabal a otřel z prachu, se mnou budou dál.

„…a k tomu starý desky hrajou dál…

Díky KAŤÁCI, díky za Vaše vlaky v hlavě…