V jednotě je síla – objevuje opozice. Na jedno ale stále zapomíná…

Vít Rakušan ze STAN přišel s „převratnou“ myšlenkou, jak docílit úspěchu. Bude to chtít prý nechat vzniknout předvolební blok proti Babišovi. A to jsou mi věci, jeden by řekl, že je opozice bloklá už nyní…

.

„Je třeba ukázat, že možnost porazit Andreje Babiše tady existuje,“ řekl pan Rakušan.

No jistě, že existuje, každý je porazitelný. Je to podobné, jako s fyzikálními zákony – ty také platí pro každého stejně.

V případě předvolebního bloku jde prý podle šéfa STAN Rakušana o to, aby měl tento co nejširší základnu, aby se v něm směstnalo co nejvíce stran (obávám se, že počet stran možných k členství je už dán a víc jich do příštích voleb asi bude jen těžko…), a to prý z toho důvodu, že by pak mohl být volební výsledek pro takové uskupení mnohem příznivější, než pro hnutí ANO. Kdyby to tak klaplo, tak si to pan Rakušan maluje tak, že potom by prezident Miloš Zeman musel dát šanci na premiérský post jinému politikovi než Babišovi.

To jsou hlavičky, to je panečku plán útoku!!!

Klouzaje po povrchu této myšlenky, by se to mohlo jevit jako dobrý recept na úspěch, když nad tím nebudeme přemýšlet, mohli bychom zvolat – heuréka, konečně ta opozice přišla na to, jak zatočit s Andrejem Babišem.

Když ale použijeme mozek, zplihne naše nadšení a zjistíme, že jsme my, i naše „demokratická“ opozice stále tam, kde jsme byli – ve srabu.

Jako malý kluk jsem za pomoci gumových indiánů a vojáčků doma na koberci vytvářel situační mapy imaginárních bojišť, přesouval jsem figurky z jednoho konce otřepaného koberce na druhý v naději, že přeskupením sil gumáčků ze strany ode dveří, dojde k zlepšení strategického postavení, a ti od dveří pak prorazí řady gumáčků na straně od balkonu, aby je následně rozdělili do menších skupinek odporu, se kterými si pak už snadněji poradí.

Nutno uznat, že každá moje bitva, kterou jsem si naplánoval, dopadla vždy podle mých představ. Vždy jsem si určil stranu, která vyhraje a světe div se, ona fakt vyhrála.

A víte, čím to bylo?

Bylo to tím, že protistrana, které jsem určil prohru, nemohla sama reagovat na vítězné pohyby mnou preferované strany.

Dnes vidím lídry opozičních stran, kteří mají na stolech podobné situační mapy a plány bitvy s Andrejem Babišem, na stole se nezadržitelně řítí směrem k bohyni vítězství.

A stejně, jako jsem já kdysi jako malý kluk zapomínal na pravidla akce a reakce, stejně tak dnes opoziční politici zapomínají na jeden důležitý faktor, bez kterého se žádná šarvátka vyhrát nedá – na pěšáky ochotné uvěřit svým velitelům výhody jejich plánu.

Nebudou to seznamy zúčastněných stran pod hlavičkou onoho předvolebního bloku, nebudou to růžové plány jejich lídrů, kdo by mohl nakonec přivést vítězství tohoto bloku.

Strany opozice stále zapomínají na jednu věc - případné vítězství v takové záležitosti musí vždy přijít odspodu - od voličů. Záleží totiž na pěšácích – na voličích, a hlavně na programech, se kterými strany sdružené v onom jednotném bloku, půjdou do voleb. Pokud těm programům oněch stran voliči neuvěří, pokud budou dále dávat stranám v současné opozici tak málo hlasů, že jim to nestačilo dříve a nebude jim to stačit ani v budoucnu, pak jsou strany a všechny možné jejich bloky tak trochu v kélu.

Když se sdruží silní, mohou vyhrát, když se ale sdruží zase jen slabí, bude z toho zase jen řídká polévka. Ani dnes, kdy bude probíhat v našem parlamentu hlasování o nedůvěře současné vládě, se opozice nedokáže shodnout na tom, o co jednotlivým stranám vlastně jde. Jedni říkají, že jim jde čistě o odstranění persony Andreje Babiše z nejvyšší politické scény, druzí zase, třeba Piráti, chtějí rozebírat celkové údajné nekoncepční kroky vlády jako takové, což má být jejich důvod k dnešnímu hlasování o vyslovení nedůvěry.

Jakýkoliv svazek, blok, nebo jak tomu budeme říkat, musí, aby byl silný, tahat za jeden provaz. Pokud si někdo ale ke společnému lanu přiváže po stranách své vlastní cancoury provázků, tak se to společné lano spíše roztřepí, než cokoliv jiného.

A o tom to je – voliči vnímají rozkolísanost současné opozice, absenci silných programů jednotlivých stran, opatrnický postoj jejich lídrů.

Ne, Vy ode dveří, takhle ty u balkónu fakt neporazíte…

.