Uvědomujeme si, kam až jsme dovolili politikům zajít…?

Tyhle volby prý daly jasně najevo, že si my, voliči, nepřejeme styl politiky, jaký se v naší zemi za posledních pár let roznemohl. Jenže jsme to byli my všichni, kdo k tomu napomohl…

Myslím, že nejsem sám, kdo se někdy až diví, kam dospěla politická kultura, respektive nekultura, kterou vnímáme dnes a denně. Určitě to není jen můj subjektivní pocit, že vztahy ve společnosti stojí za starou belu. Myslíte že přeháním? Zkusme si spolu trochu zavzpomínat…

V době po „Sametu“ jsem vnímal politiku každým pórem těla. Jako by se najednou otevřely před mýma očima dveře, o kterých jsem sice tušil že existují, ale prostě mě dříve nezajímaly. Znal jsem jméno každého ministra, který byl tehdy ve vládě. Sledoval jsem každou debatu v televizi, která se týkala politiky, a fandil jsem tomu, o čem jsem byl přesvědčený, že je cesta správným směrem.

Dobře si vzpomínám, že i když tehdy spolu mluvili politici, kteří měli na věc rozdílný názor, že spolu dokázali mluvit slušně a nekonfrontačně. Pak se objevil p. Sládek. Nemohu říci, že by řada problémů, které nastínil, nebylo problémy i z mého pohledu, jenže styl, jakým p. Sládek své názory prezentoval, ten styl prostě byl v té době nestravitelný. Sládek byl naladěný proti Romům, ale já nemám na mysli právě tenhle jeden směr jeho názorů.

Nechme Romy stranou, Sládek tehdy tepal i do jiných záležitostí, které se, bohužel, ukázaly později jako skutečně problematické. Jenže tehdy prostě na to šel špatně – doba a klima mezilidských vztahů tehdy ještě nebyly „zralé“ na tak konfrontační styl. Sládek se nepoučil a propadl se do dějin. To jiní na to šli od lesa.

Pomalu, ale jistě se stávalo skutečností, že jeden politik o druhém začal před našima očima říkat věci, za které si dříve lidé dávali pár facek, respektive by si to asi nikdo dříve o druhém říci nedovolil. Vzpomínáte si na ty televizní nedělní debaty s panem Černým a paní Bubílkovou? Vzpomínáte si na to, že když se občas stalo, že se do sebe političtí hosté pustili tak trochu více, jak se o tom celý následující týden všude mluvilo a jak z toho byli všichni trochu nesví? Jak například pánové Klaus a Zeman, když měli spolu něco probírat, jak se nikdy nesnížili k tomu, aby šel jeden druhému po krku tak, jak jsme toho běžně svědky v dnešních debatách?

Dnes už nikoho nerozhodí, když je v televizní debatě (např. v Otázkách V. Moravce) svědkem toho, že se tam hosté běžně titulují slovy jako lhář a když si tam politici říkají věci, které by nám ještě před pár lety vyrazily dech.

Dnes už ne. Dnes už jsme zpracovaní stylem – čím víc krve tím lépe. Dnes už jen těžko rozlišujeme, kdy čteme bulvár typu Blesk a kdy před našima očima mluví lidé, kteří by nás měli reprezentovat a kteří dnes a denně činí rozhodnutí, která mají přímý vliv na naše životy.

A to je chyba. Neměli jsme dovolit, aby se stalo normou něco, co nám před pár lety vyráželo dech. Ten dech nám to vyráželo proto, že jsme cítili, že je to špatné. A ono to špatné je i dnes, nic se nezměnilo, krom našeho vnímání. Pořád jede o neslušnosti, o hulvátství a o špatný příklad, kterým politici chtě – nechtě určují klima v celé společnosti.

Když denně vidíme okolo sebe konfrontaci, tak si prostě zvykneme na to, že žijeme zdánlivě v boji a že je třeba nevěřit nikomu, každého ošidit, protože jen tak se budeme mít dobře a jen tak to „někam“ dotáhneme…

Kam jsme to dotáhli?

Tam, kde nám nevadí, že se spolu politici nedohadují o skutečných problémech, ale jen se trumfují v tom, kdo má ostřejší oštěp a kdo jím umí lépe trefit osobní Achilovu patu svého politického rivala.

A my na to koukáme, chroupáme u toho popcorn a náramně se bavíme.

Chléb a hry…

Jenže když si budeme pořád hrát na arénu, kde je vše dovolené a kde je slušnost a fér hra na obtíž, tak ten chleba možná jednou nebudeme mít…