Unie nám nevyšla, jakou vymyslíme jinou blbost…?

Moudré hlavy v Bruselu se lámou nad výsledky své utopie. Až se jen bojím, co „moudrého“ z nich zase vypadne…

Jak potvrdila historie, každý megalomanský sen o maxiříši šel dříve nebo později „do kopru“. V každém takovém útvaru totiž muselo zákonitě dojít k rozpliznutí jak odpovědnosti, tak pravomocí. Prosperita přeci vždy souvisela s chráněnými zájmy každého jednotlivého státu, který se má starat hlavně o to, aby se JEHO občanům vedlo dobře.

Každý stát, který na tom chce být dobře, musí dbát na sílu SVÉ měny. V každé maxiříši vždy dochází, a docházet bude, k tomu, že jedni doplácejí na druhé. Protože většina dění bývá řízena odkudsi „shora“ (a většinou zdaleka, odkud cizí šrámy zdánlivě nebolí…), jde vlastně i v případě nespravedlivého doplácení jednoho na druhého, o vůli (zvůli) vyšší moci, proti které zdánlivě neexistuje obrana.

Píšu –„zdánlivě“, protože i když si to všichni zúčastnění nechávají po nějaký čas líbit, jde o pověstný džbán, který se jednou odtrhne od svého ucha svou vlastní vahou.

Co se týká současné situace ve světové ekonomice, není žádným tajemstvím, že nejlépe v tom všem „bruslí“ Čína. Té se totiž během několika málo let podařil vskutku husarský kousek – drží vlastně pod krkem celý svět, a je jen na ní, jestli se rozhodne zmáčknout…

Čína dokázala v Evropě, z evropského hlediska neskutečně bezkonkurenčními obchodními podmínkami, zlikvidovat celou řadu průmyslových odvětví. Evropa jí v tom byla více než nápomocná, když vlastní blbostí dopustila svou závislost na jejím levném zboží. K tomu všemu ale vůbec nemuselo dojít, nebýt nesmyslných direktiv z Bruselu, které svazovaly ruce jednotlivým členům Unie jak ve výrobě, tak v obchodování mezi sebou.

Proč všelijaká omezení nebyla směřována proti aušusovému, ale levnému čínskému zboží, ale jen a jen proti svobodnému rozhodnutí toho kterého státu Unie, co bude pěstovat, kolik toho bude pěstovat, jestli bude vyrábět to či ono, a komu to bude za jakou cenu dodávat…?

Na Čínu se zlobit nelze, ta udělala pouze to, co by měl udělat každý rozumný hospodář a obchodník – dokázala své obchodní partnery přesvědčit, že se bez jejího zboží neobejdou.

Vina je na straně těch, kteří se nechali přesvědčit.

Znovu se tím vším jen potvrzuje tradiční moudrost čínského způsobu myšlení – nejdříve poznej svého protivníka, potom se od něho nauč co nejvíce, nech ho, ať se pod svým břemenem sám unaví – a potom dosáhneš svého…

Proč asi před pár dny čínský prezident mluvil ke své armádě v tom smyslu, aby se připravila na možnou válku…?

Pro pár ostrovů…?

Co když jen chtěl dát Evropě, a potažmo celému světu, najevo, co by se mohlo stát, kdyby se Evropa náhodou probrala, zrušila euro i svou utopickou vizi společného superstátu, a každý stát, dále se svou vlastní měnou, by si uvědomil, že musí svůj obchodní, a tím i pracovní, trh v budoucnu před Čínou „chránit“…?