Táta není nepřítel.

Tímto svým článkem bych chtěl přidat svůj názor do diskuse o tom, k čemu vlastně je dětem otec. Tedy lépe řečeno, čím byl (a stále je) můj otec, táta, mně...

Nechci se pouštět do moralizování. Proč bych měl? Vždyť ani já nevím, jestli byl (a stále je) můj táta ideální jako otec, nebo jestli jsem takovým já svým dětem.

Co si vlastně pamatuji ze svého dětství?

V první řadě vím, že když se řeklo –„doma“, představil jsem si rodiče oba. I moji rodiče se někdy hádali, někdy docela dost, a já si vzpomínám, jak jsem si vůbec nedovedl představit, že bych mohl o jednoho z nich rozvodem přijít.

Měl jsem štěstí, k tomu nikdy, až do máminy smrti nedošlo, ale to už jsem nebyl děckem.

Ke každému z rodičů se v mojí paměti vážou jiné vzpomínky. S tátou dodnes ve svých vzpomínkách chodím po lese, chytám ryby a tluču si do paměti, jakou stopu po sobě zanechává jelen a jakou divočák.

S tátou v paměti mně voní ruce borovou kůrou a bolí mě svaly od řezání a štípání dřeva.

Byla to máma, kdo mně připravoval každý den čisté oblečení na židli, ale byl to táta, kdo se přičinil o to, že jsem se naučil to prádlo přes den ušpinit – ať už při blbnutí s míčem, nebo při pokusech o stavbu dětských „bunkrů“.

Byla to máma, kdo mně vysvětlil věci okolo vaření, ale byl to táta, kdo mě přesvědčil, že si to, co mně máma říká, mám zapsat za uši, protože chlap, co si neumí uvařit a co se o sebe nedokáže postarat, nestojí za nic.

Byla to máma, kdo mně zašíval ponožky a kdo mě naučil, jak se to dělá, ale byl to táta, kdo mně vysvětlil, že nohy se musím snažit mít vždycky v teple a kdo věděl, že dojdu dál, když se budu starat jak o ně, tak o boty. „…Chlap, co chodí ve špinavejch botech, vlastně ani není chlap“ – říkal vždycky táta.

A já si to všechno zapisoval za uši.

To máma mně pomáhala sbalit si věci do torny na výlet, ale byl to táta, kdo mě naučil, co na tom výletě budu potřebovat a co mám nechat doma.

Byla to máma, kdo mně říkal, že si mám dávat pozor na pusu a rozmýšlet si dobře, co komu říkám.

Byl to táta, kdo mě naučil, že někdy musím říct co cítím, i kdybych za to měl dostat po hubě – nebo i kdyby se mně měli ostatní smát.

Byl to táta, kdo mě přesvědčil o tom, že když se nebudu bát výsměchu druhých, tak se nebudu muset nikdy bát ani sám o sebe…

Byla to máma, kdo mě naučil vidět neskutečnou odvahu a sílu, jakou v sobě dokážou ženy mít.

Byl to táta, kdo mě naučil, že když si té síly žen budu umět vážit, že si budu moci vážit i sám sebe.

Potřeboval jsem je oba dva a jsem strašně rád, že jsem je oba mohl mít.

Kdybych je neměl, byla by mě dnes vlastně jen polovina. Nic na světě, ani lidé by nemělo být polovičaté…