Také jste tak cáklí…?

Já ano a klidně to veřejně přiznám. Tuhle cáklost jsem asi zdědil, protože její základy vidím už ve svém ranném dětství, v době, kdy se jako cáklí projevovali i moji rodiče. No, vlastně už prarodiče...

.

Pokud mě paměť neklame, začalo to pro mě taškou na kolečkách. Takovým tím pytlem, tu více, tu méně promokavým, který měl na sobě jednu otáčivou přezku a na klopě dvě oplechované oválné dírky, do kterých se právě ta přezka prostrčila a otočením se ten pytel buď v první, nebo druhé poloze zavřel.

Jo, abych nezapomněl, ten pytel byl hlavně zvláštní tím, že byl připevněn na kovové konstrukci s kolečky, myslím, že nejen dnešní důchodci vědí, o čem je řeč…

V případě naší rodiny je řeč o Betině.

Ano, ta naše taška, se kterou se moje máma, toliko tehdá novinová doručovatelka, vydávala každé všednodenní ráno a také sobotní, vydělávat si na chléb svůj vezdejší, měla jméno – Betina.

Vůbec netuším, jak k tomu jménu přišla, jednou prostě máma oznámila, že jí budeme říkat Betina, a „bo slovo mamy je svaté“, tak se ten kostkovaný pytel stal pokřtěným.

U Betiny to ale neskončilo. Protože novin a časopisů, které máma roznášela, které si vyzvedávala odpoledne před roznosem v jedné trafice na Proseku, a v kterých jsem jako kluk ležel celé hodiny, abych z nich hltal každou informaci, stále přibývalo, bylo nutné trochu větší vozítko, které by ten nával zvládlo. A tak máma u tehdejší PNS (Poštovní a novinová služba) vyfasovala drátěného, jakoby pochromovaného krasavce, veliký a skládací vozík o objemu dnešního nákupního vozíku v supermarketu.

A tak nám domu přibyl Vilém…

Taky přišel ke svému jménu, jako slepý k houslím, jeden den byl vozíkem, druhý už se pyšnil div ne titulem - Vilém.

Táta měl taky takovou jednu pojmenovanou věc. Byla to torna, něco na způsob Usárny (bývalí i současní trampové vědí…), jen byla trochu objemnější. Ta se pyšnila jménem Usalka. Pravda, už na první pohled je jasné, že její jméno vychází z obecnějšího pojmenování Usárna, ale jméno to bylo, na tom trvám.

Brácha měl zase prut na ryby, kterému říkal Diana, někde si totiž přečetl, nebo snad zaslechl, že Diana je v mytologických kruzích bohyní lovu.

A já?

Já měl pár krásných kovových pistolí, jako by Coltů, do kterých se dalo nandat kolečko s kapslíky (dnešní děti a mladí lidé už asi vůbec netuší, co to kapslíky byly, ale možná ano, prodávají se stále, jen už asi ne v každém hračkářství…), které měly rukojeti jakoby vyložené slonovinou (prostě umělou hmotou žlutobílé barvy…), na kterých byl plastický reliéf býčí hlavy.

Jedna se jmenovala Britt a druhá Chris. Netušíte proč? Že vy jste neviděli Sedm statečných…? Chris byl ten bourák s holou hlavou a v černé košili, co uměl vytáhnout kvér rychleji, než kdejaký cucák tlesknul rukama a Britt, to byl zase ten šikula, co dokázal mrsknout nožem do chlapových žeber rychleji, než ta mrtvola stačila vystřelit z coltu…

Měl jsem a dodneška ho mám, lovecký nůž, který se jmenoval a jmenuje Bowie a který měl a má s nožem, který nosil Old Shatterhand společného jen to, že se s ním dá řezat…

Taky jsem měl luk, tomu jsem říkal mazlivě Lukášek.

Já byl vždycky nějak posedlej zbraněma, no co, co, jsem cáklej…!

Pak jsme mívali na chatě pilu – jednoručku, který nikdo neřekl jinak, než Zlodějka. No, to víte, sice jsme s tátou chodili do lesa jen na soušky, ale přeci jen to bylo rozkrádání státního majetku, proto pila Zlodějka…

Málem bych zapomněl na svého dědu, který míval takové hnědé montérky s lacem, ve kterých trávil na chatě prakticky celý čas, po který byl vzhůru. Těm, snad pro jejich barvu, říkal Méďa Béďa. Jednou zažil s Méďou Béďou krušné chvíle, když mu do nich vlezl mravenec, co ho začal kousat. Děda šílel, skákal po verandě po jedné noze, jak se snažil si ty montérky co nejrychleji svléknout, ale zamotal se do nich, snad díky těm kšandám u laclu. Byla u toho přítomná jedna kamarádka babičky, teta Mašátová jsme jí říkali. A ta teta se smála, jako blázen a když viděla, jak se děda pere s tím kusem oblečení a když se dědovi konečně povedlo Méďu Béďu svlíknout, když s ním mrsknul na prkennou podlahu a začal po nich zběsile dupat, tak se normálně regulérně počůrala smíchem.

Takže já za tu cáklost nemůžu, to je genetický!

Ta cáklost se mnou ale rostla a našla své uplatnění i v dnešních dnech v mé vlastní rodině. A tak máme doma velikou nákupní tašku (bez koleček), který říkáme všichni sborem Čumajdán, dále pak ruční mlýnek na kafe, který se jmenuje Kamil, dálkový ovladač k televizi, kterému říkáme Ukazovák, pračku Boženku, elektrický kartáček na zuby, jménem Smajlík, manželskou postel Sultána a vysavač Bubáka.

Určitě jsem ještě na některou pojmenovanou věc, ať už ze svého dětství, nebo ze současnosti, zapomněl.

To asi bude tím, že jsem cáklej…

A co Vy? Taky Vás to někdy lízlo...? :-)

.

.