Střípky z dětství - Lumpárny...
Na konci minulého skládání střípků z mého dětství jsem Vám slíbil, že napíšu i něco o lupárnách. Tak jdeme na to.
Jo, to byly časy…
Prázdniny měly tu výhodu, že my, jako děti, jsme díky babičkám a dědům, byli v chatové osadě pořád.
Spousta majitelů chat a hlavně zahrádek (plných jahod, jablek, lusků, rajčat a podobných dobrot), ale musela odjet v neděli večer do Prahy…
Říkali jsme tomu, že jdeme –„na drbes“.
Měli jsme vlastně jen dvě pravidla. Nikdy jsme netrhali ovoce tam, kde měli malé děti a nikdy jsme neotrhali úplně všechno.
No jo, já vím, že „krást“ se nemá, ale ukažte mi malého kluka, který někam nelezl na cizí jablka…
Jednou takhle jsme lezli do zahrady, co byla až úplně na konci osady. Kolem jejího plotu vedla cestička do lesa a já dostal tehdy za úkol (k mé nelibosti), abych na té cestičce stál a hlídal. Protože jsem uměl ze všech kluků nejlépe pískat melodie, měl jsem si hodně nahlas pískat. Přestat jsem měl jen v momentě, kdyby někdo šel…
Problém se jmenoval pan Bém a byl ke stáru hluchý, jako poleno. Jak už to ale tak bývá, příroda, ta mocná čarodějka, umožnila, že i když pan Bém neslyšel ani sám sebe, stále si dokázal melodicky pískat.
Pískal dobře, pískal rád a pískal si i v tu chvíli, kdy procházel kolem zahrady našeho ,,zájmu"…
Poskakoval jsem za plotem jako jojo a (zní to neuvěřitelně, ale jde to) ŠEPTEM jsem, za mocného mávání rukama, na kluky řval, že jako –„…pozóór vy volové! Jde starej Bém…!“
Jenže mě neslyšel ani pan Bém (což bylo dobře), ale ani kluci, což už tak dobře nebylo. Dál byli rozvěšení po stromě, kde zrovna dozrávala letní jablka, vyváděli jako stádo opic a vesele „plenili“ dál.
Slyšeli přeci pískání, tak jaké pak strachy že jo…?!
Dopadlo to tehdy dobře a prošlo nám to. Dodnes nechápu, proč jsem svoje varování naplno nezařval, když byl pan Bém totálně hluchý. No, ale možná že kdybych zařval a kluci by začali vyplašeně utíkat, že by si jich pan Bém všimnul. Tak to vlastně dopadlo dobře možná díky tomu, že o něm ti blbouni nevěděli.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Asi každý z Vás zná ten fór, když se vezme peněženka, přiváže se na vlasec a nějaký trouba se nachytá a poskakuje ze ní po chodníku, jako žába.
Jenže to je žabařina!
My s klukama jsme „operaci peněženka“ dovedli k dokonalosti.
To bylo tak…
Mohlo nám být tak deset – dvanáct let. Měli jsme oblíbené místo vedle kolejí, nedaleko přejezdu přes silnici. Tam všechna projíždějící auta přibrzďovala a jela „krokem“.
A my jsme toho využili…!
Někdo přinesl z domova starou peněženku. Nacpali jsme do ní pár listů ze stromu, aby vypadala hezky „naducaná“. Z jedné strany jsme jí (útlocitné povahy se slabým žaludkem prominou…) pomazali (sorry) hovnem, které někdo z nás „vyrobil“. Potom jsme milou peněženku položili (pomazanou stranou dolů) na silnici, kousek od přejezdu, kde auta jela vždy pomalu a byla veliká šance, že si jí řidiči, nebo někdo ze spolujezdců všimne. Vedle peněženky jsme ještě pohodili, v zájmu věrohodnosti, pár desetníků a padesátník…
Měli jsme v lese, asi dvacet metrů daleko, vybudovány jakési „pozorovatelny“. Šlo o zástěny z větví a trávy, skrze které jsme my krásně viděli na silnici, ale nás vidět nebylo. Já byl už tehdy docela „stratég“ a tak jsem navrhnul a řídil postavení různých „obranných“ zařízení. To byl, mimo jiné, provázek zelené barvy – takzvaný „vyskocil“. Ten jsme uvázali ke kmenům stromů, asi v úrovni kolen a byl z něho vlastně vybudovaný takový jako ,,koridor“, nebo spíš přehrazení určitého prostoru. Protože byl zelený, nebyl skoro vůbec ve vysoké trávě vidět.
Člověk, který by nás (po tom, co se mázne naším ehm – „hmotou z peněženky“), chtěl honit, by netušil, co na něho číhá a my, kteří jsme přesně věděli, kudy běžet k jedinému volnému úseku bez provazu, bychom mu jistě utekli a on by se o provaz přerazil.
Fungovalo to…!
„Chytilo“ se taky třeba třicet řidičů za jeden den. Jedno auto ale bylo „výjimečné“. Tehdy se stavěl nedaleko Nového Knína státní statek a na jeho stavbu vozili v zamřížovaném autobusu i vězně z příbramské věznice. A právě autobus s mukly zastavil těsně vedle peněženky…
Dveře se otevřely a vylezl ven policajt s ohromným břichem, na kterém si po seskočení ze schůdků urovnával opasek s pendrekem a pouzdrem s pistolí.
Ani jsme nedýchali a doslova jsme ryli rypákama v jehličí.
Polda se sehnul a sebral peněženku…
Držel jí asi pět vteřin a pak s ní zděšeně mrsknul do příkopu. Nevěřícně se díval na svou ruku a lepivě hnědé prsty. Ještě nevěřícněji si k prstům přičichl…
Jeho obličej říkal vše. Už někdo někdy viděl, jak se třese autobus, aniž by jel? My jsme to viděli!
Vězňové uvnitř vozu řvali jako hyeny a ten autobus se doslova nakláněl ze strany na stranu. Myslím, že ti chlapi uvnitř měli něco jako splnění snu. Ten polda už od pohledu působil jako tupé hovado a asi se nenašel nikdo v tom voze, kdo by mu to, co ho potkalo, nepřál.
Jenže i tupé hovado má vedení dlouhé odsud – podsud a tak to poldovi došlo a zařval jak kráva. My jsme byli tak ze všeho vymletý, že jsme vzali nohy na ramena a utíkali. Tím jsme se prozradili a ten policajt se rozeběhl za námi…
„Koridor, klucííí koridor!“ řval jsem a směřoval do „osidel provázku“. Kluci za mnou a fízl za náma. Jenže nevěděl přesně kudy a tak po pár vteřinách bylo slyšet jen -,, HÝÝÝK, BUUUCH“ a pak už jsme slyšeli jen nadávky, které dodnes patří do „zlatého fondu“ mého repertoáru a používám je jen tehdy, když mně něco naštve tak, jako bych sáhl do…
No jo, já vím, že to je nechutné, ale je to už nějakých třicet let a s námi šili čerti.
Tenhle můj skutečný zážitek jsem použil už jednou, když jsem psal jeden díl se série -,,Taxík“
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Víte jak smrdí zkažené vajíčko, neboli pukavec?
Já to tedy vím…
Ve vesničce Pouště, mají takový rybníček. No, rybníček, je to spíše louže. Teď nemám na mysli hasičskou nádrž, kam jsme chodili pytlačit ryby, ale takový ten „bahňák“, co ho najdete kousek z kopce, pod zahradou Kotábových.
V tom rybníčku se ráchaly kachny, husy a okolní roští prolézaly v hojném počtu slepice. A vůbec, vzpomínáte si na to, jak kdysi úplně běžně běhala na vesnicích domácí drůbež kde chtěla?
No nic, pojďme zpátky k „bahňáku“.
Ty slepice, ale zřejmě i kachny, v tom roští provozovaly činnost jejich druhu vlastní a sice to, že tam „zanášely“ vajíčka.
No a my, trumbelíni pitomí, jsme tam na ta vajíčka přišli a donesli je domů…
„Hele, babi, tady nám jedna paní z Pouští dala pár domácích vajíček. Víš, my jsme jí pomohli s trávou pro králíky…“
„To jste hodní kluci, tak já vám je umíchám na špeku k večeři…“
Špek s cibulkou na pánvi voněl úžasně. Co za smrad ale zasáhlo celou chatu, od sklípka až po komín ve chvíli, kdy bylo „rozklepnuto“ první vajíčko (pukavec), to si snad nikdo neumí představit.
To vajíčko, zahřívané sluncem v tom roští Bůh ví kolik dní, v babiččiných prstech doslova vybuchlo, jak jen s ním maličko klepla o okraj pánve. Babička měla tu páchnoucí hmotu až ve vlasech.
Nikdy jsem neslyšel řvát raněného bizona, ale moje babička Anča si ano. Jak jinak si vysvětlit, že ho uměla tak krásně a věrně napodobit…?
Ta vajíčka vylétla oknem i s pánví jen o zlomek vteřiny dřív, než ve dveřích došlo k menší „tlačenici“…
Tak a to je pro dnešek všechno. Příště Vám budu vyprávět, jak jsem se učil kouřit…
Hezký den.
Vladimír Kroupa
Nebolí Vás také náhodou zničehonic rameno a vršek paže…?
Mě ano. Už několik měsíců mě zužuje tupá bolest levého ramene, která přechází až do horní části paže. No a co, říkáte si asi, jenže jsem zjistil, že nejsem sám...
Vladimír Kroupa
Krvavý Putin a oranžový Trump si rozdělují Evropu…
Pomalu ale jistě se začíná mluvit o tom, čeho jsem se bál už od chvíle, kdy Donald Trump vyhrál volby do Bílého domu...
Vladimír Kroupa
Povinná vojna se skleníkovými květinkami…?
Vzhledem k mezinárodní bezpečnostní situaci se čím dál více skloňuje sousloví – povinná vojna. Dokonce i v naší zemi už tohle rezonuje...
Vladimír Kroupa
V Brně sněží, v ODS jsou zřejmě závěje…
Primátorka Brna, paní Vaňková, si naběhla s jednou pitomou fotkou. Veřejnost neví, co se dělo po cvaknutí foťáku, ale vnímá, co se děje po zveřejnění oné fotky...
Vladimír Kroupa
Pomáhat Ukrajině ano, ale ne za cenu hlouposti...
Jak už asi mnozí z Vás vědí, z ukrajinského obilí a dalších potravin se stává problém. Jedna věc je jeho množství, druhá věc je riziko zdravotní závadnosti takových komodit...
| Další články autora |
Otevírací doba obchodů 17. listopadu 2026 může překvapit. Kam lze vyrazit na nákupy?
Listopadový státní svátek letos připadne na úterý. Jak bude na Den boje za svobodu a demokracii a...
Potkani v Praze nemají klid. Deratizátory doplňují nečekaní spojenci
Potkani v pražských stokách letos neměli zrovna klidný rok. Pražské vodovody a kanalizace (PVK)...
MAPA: Klíčovou křižovatku v Praze 4 čeká uzavírka. Kvůli metru D se bude objíždět
Výstavba nové trasy metra D významně ovlivní provoz na jedné z klíčových křižovatek v Praze. Práce...
Praha zažije první Pyžamovou jízdu metrem. Cestující vyrazí v nočním úboru až do Motola
Vyrazit ráno do pražského metra v pyžamu? Za normálních okolností by člověk nejspíš sklidil pár...
Zvonice, odkud estébáci sledovali ambasády, skrývá nečekané příběhy
Pozorovací stanoviště Státní bezpečnosti z doby totality se v Praze staly po 17. listopadu 1989...
V Jaroměři hořelo v průmyslovém objektu, škoda je odhadnutá na milion korun
Škodu předběžně odhadovanou na milion korun dnes způsobil požár technologie v průmyslovém objektu v...
iDNES: Chování vychovatelek ze Žatce k dětem soud předal k projednání přestupku
Soud v Lounech v případu trojice vychovatelek ze žateckých jeslí dospěl k závěru, že se sice k...
Koaliční smlouva ve Zlíně je podepsaná. Uvolněných radních bude šest
Koaliční smlouvu ve Zlíně dnes večer podepsali zástupci hnutí STAN, Zlín 21 a trojbloku, který...
Krajský soud odmítl zpochybnění voleb ve Františkových Lázních
Krajský soud v Plzni zamítl obě stížnosti na volby ve Františkových Lázních. Obě podala volební...

Akční letáky
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!
- Počet článků 2185
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3086x
Dum Spiro Spero...
Seznam rubrik
- O FILMECH...
- SMRT TÁHLA PIKOVÝ ESO
- MŮJ ČTENÁŘSKÝ DENÍK
- POVOLÁNÍ - BODYGUARD
- JE TĚŽKÉ PŘEŽÍT...
- O lásce...
- TANEC S BÍLOU SMRTÍ
- S PRSTEM NA SPOUŠTI...
- HRA O ŽIVOT...
- MOJE RECEPTY - VAŘENÍ...
- O LÁSCE - MOJE PŘÍBĚHY A ÚVAHY
- SLOUŽÍM VLASTI...
- MOSSAD...
- MOJE BAJKY A POHÁDKY
- DIVOKÝ ZÁPAD...
- Z DENÍKU - AFGHÁNISTÁN...
- O ČLOVĚKU...
- STÍNY...
- STŘÍPKY Z DĚTSTVÍ...
- TĚŠÍ MĚ, CHÁRON...
- ,,SHAKESPEAROVINY"
- TEXTY MÝCH PÍSNÍ A BALAD
- I ĎÁBEL BÝVAL KDYSI ANDĚLEM…
- CHERCHEZ LA FEMME...
- TAXÍK A JINÉ SRANDIČKY...
- CUI BONO VERITAS...
- HORORY, SCI FI, PSYCHO...
- RYBÁŘSKÉ POVÍDKY A ZAMYŠLENÍ..
- MOJE BÁSNIČKY...
- MOJE FOTOBLOGY...
- OSOBNÍ
- NEZAŘAZENÉ
Oblíbené blogy
- Všechny, ze kterých se dozvím něco, co jsem nevěděl...
- Pavlína O' T. -Ta, která umí říci jasně co se jí líbí a co ne...
- Alice Barešová - Ta s krásnou duší...
- Standa Wiener - Ten, co mě vždy pobaví...
- Pavel Krečíř - Myslím, že srandista a budovatel :-))
- Ivo Richter - normální a prima chlap
Oblíbené stránky
- Své články publikuji i v časopise ,,Rybář"
- Něco pro milovníky fajnového pití - COGNAC CLUB
- Napsal jsem první knihu
- Napsal jsem druhou knihu
Oblíbené knihy
Oblíbené články
- Hoď kamenem, kdož jsi bez viny...
- Z deníku - Afghánistán...jsou čtyři ráno...
- Vánoce 88' a ráže 7,62...
- Bodyguard - ,,Vaše sukně madam..."
- Bodyguard - ,,Tohle je Bagdád madam..."
- Přežít...
- Ano, já jsem Smrt...
- Kytarový mág...
- Milý Ahmede...
- Tanec s bílou smrtí - kapitola první...



















