Stíny... Kapitola č.9

Další pokračování příběhu, ve kterém jde jak o život, tak o duši. Stíny jsou všude a kam nemohou, tam nastrčí ženu. Krásnou ženu...

Tehdy jsem si já blázen myslel, že jsme na sebe narazili náhodou...

Byl jsem zrovna na katastrálním úřadě uprostřed Kobylis a měl jsem před sebou štos dokumentů a map. Asi bych měl podotknout, že nebýt sestřenky Hanky, která na úřadě pracovala, asi by se mi tehdy vůbec podobné dokumenty nedostaly do ruky. Tedy alespoň většina z nich.

Sestřence jsem také navykládal báchorku o tom, že píšu knihu o patronech české země a protože mezi ně patří i Jan Nepomucký, zajímá mě například obec Modletice, kde mají Nepomukovu sochu z roku 1806. No a když už jsme byli u těch Modletic, tak jsem jí poprosil i o katastrální mapy okolí.

Asi nikoho nepřekvapí, že nedaleko od, pro mě v podstatě nedůležitých Modletic, ležela obec, už o dost zajímavější.

Lojovice.

V Lojovicích byl zámek a v tom zámku kdysi žil Jan František Löw z Erlsfeldu...

Zámek byl prý postavený na základech někdejší tvrze. Dneska má podobu barokního zámečku, jednopatrového, s třemi křídly. Do téhle podoby ho měl přestavět syn J. F. Löwa - Jan Josef Löw. Od té doby se samozřejmě se zámkem děla spousta věcí, například v levém křídle zámku zmizela kaple Panny Marie, která byla přestavěná na obytné místnosti. Po roce 1948 bolševik rozhodl, že zde bude léčit lidi a v zámku bylo umístěné jedno oddělení fakultní nemocnice v Praze. Nakonec se tady léčili drogově závislí...

Dnes je prý zámek v soukromých rukách.

Jen těžko se dalo předpokládat, že bych se tam mohl objevit, zazvonit a říct -,, sorry, já se tady jen porozhlédnu po něčem, co má šest boků, třeba po kamenech ve sklepě - máte sklepy, že ano...? No, možná budu malinko kopat a něco si možná odnesu, ale jinak o nic nejde..."

Ne, tak to asi opravdu nešlo.

Vlastně jsem vůbec neměl představu, co dál. No, představu - já spíše neměl odvahu. Jak se ale říká -,,kam čert nemůže, nastrčí ženskou".

Jenže čert může vlézt všude!

Tedy skoro všude...

V deskách jsem měl okopírovanou pozemkovou mapu Lojovického zámku a s pocitem ne zcela vítězným, jsem odcházel z úřadu pryč.

Nebýt té vůně, snad bych si jí ve svém zamyšlení ani nevšiml...

Prošla okolo mě, já se nadechl a rázem jsem v duchu zase ležel na nemocniční posteli a ONA se nade mnou skláněla, aby mně urovnala polštář...

Světlé vlasy, dlouhé těsně pod ramena, oči modřejší než nebe a o malinko plnější spodní ret, než byl ten horní. O hlavu menší než já, na krku tak maximálně pětadvacet let a postavu anděla.

Jestli tedy andělé vypadají jako blonďatá Angelina Jolie...

Byla krásná, živočišně voněla a já byl jen krůček od nebe (nebo od pekla...?).

Noční sestřička, která údajně tu noc a na tom oddělení, kde jsem ležel se zápalem plic, vůbec neměla co dělat a nemohla být, ale která tam byla a která zahnala to ,,COSI", co se mě tehdy možná znovu pokusilo zabít.

,,Jste to vy?!", hloupá otázka, na kterou ale následovala pohotová a vtipná odpověď.

,,Řekněte, čím chcete, abych byla a pokud se mi bude líbit tím být, tak tím budu..."

,,To byl Sokrates, že ano?", usmál jsem se na ni.

,,Ne, to byl Ovidius, ale to je jedno. Kdo tedy myslíte, že jsem?"

,,Myslím si, že pracujete jako zdravotní sestra Na Františku - je to tak?"

Jak snadno jsem sedl na lep jejímu, tehdy pro mě zdánlivě nevinnému, překvapení.

,,A... ano, pracuju na ,,Franťárně"." Usmála se na mě a já byl ztracený.

,,Nejste vy náhodou ten hrdina, co se v noci pere s loužemi vody...?!"

,,Tak vy si mě pamatujete...", řekl jsem o vteřinu dříve, než jsem se začal před ní stydět za názor, který možná o mně měla.

Neměla a ani mít nemohla, ale kdo vidí do budoucnosti, že ano...

,,Ale no tak, já to přeci nemyslím ve zlém...", položila mi nenuceně dlaň na hřbet mé pravé ruky, ve které jsem držel desky s mapami.

,,Ááá!!!" , vyjekla najednou a mně se v tu chvíli zdálo, že její modré oči změnily barvu na černou.

Mírně se zapotácela, třela si svou dlaň, kterou se mě před chvíli dotkla, a mně přišlo, že je evidentně z něčeho v šoku.

,,Co se stalo?", přendal jsem si desky do druhé - levé, ruky a chtěl jsem jí svou pravicí zachytit.

,,Ne!", vykřikla a snažila se uhnout před mou dlaní.

Vůbec jsem nechápal co se děje a v rozpacích jsem se na svou dlaň podíval.

Vůbec jsem tomu nechtěl věřit, ten obtisk kříže z Karlova mostu se znovu objevil na mé dlani a byl snad ještě zřetelněji vidět, než tehdy, když jsem k němu přišel. Zvláštní ale bylo, že tentokrát jsem necítil vůbec žádnou bolest.

„ Já...promiňte..., víte, to se dá asi jen těžko vysvětlit, ale věřte mi, že..."

„Ne, vy promiňte", našla už zase svůj ztracený klid.

„ Já se omlouvám, jen jsem cítila takový zvláštní pocit, jako by mnou projel blesk..."

„Kdyby jen věděla, že jí naprosto věřím a že vím, jak a co asi cítila" - říkal jsem si tehdy v duchu a netušil jsem, že jsem to byl já, kdo tam byl za vola...

,,Víte co? Za tu elektrickou ránu mi dlužíte kafe. Vím tady poblíž o jednom místě, kde to kafe umí uvařit fakt dobré...", už se na mě zase usmívala a já, který jsem tam byl, jak už jsem říkal - za vola, se na ní usmíval také.

Věděli jste o tom, že volové někdy chodí k řezníkovi s úsměvem...?!

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Jak to tedy vlastně bylo? Ta sestra ráno říkala, že jste na tom oddělní být v noci nemohla a že tam byla celou noc sama...?"

,,Ále, copak Zdenička", mávla pobaveně rukou a vyfoukla kouř, už snad ze třetí cigarety, kterou si zapálila jen za tu chvíli, co jsme spolu seděli v baru, kde bylo přítmí už tehdy, ve tři hodiny odpoledne.

,,Ona o mně nevěděla. Já totiž dělám na ortopedické úrazovce, na ambulanci a i tam máme nepřetržité služby. To je v jiném traktu budovy, ale tehdy u vás na patře ležela jedna moje známá a volala mně v noci, že nemůže spát a že jestli mám službu, ať se za ní přijdu podívat. No a když jsem procházela vaším oddělením, tak Zdenička klimbala u stolu. Asi měla chvilku klidu a já ji nechtěla rušit. Ani jsem jí nepozdravila a šla jsem si po svém, jenže když jsem procházela okolo dveří do vašeho pokoje, tak jsem slyšela nějaký hluk. No hluk, spíš výkřik to byl.

Tak jsem tam k vám nakoukla a protože jsem měla trochu obavu co se děje, rozsvítila jsem hlavní světlo. Zdál jste se mi rozrušený a já vás chtěla uklidnit. Nemělo cenu vám ve tři ráno vysvětlovat, z jakého jsem oddělení a proč tam jsem. Tak jsem vám nakecala, že dám tu vodu do zápisu a byl klid..."

Jo klid, prdlajz!!! V klidu už asi nebudu nikdy, ale to jsem tehdy v tom baru ještě nemohl vědět...

,,Jste vdaná Lucie?", to jméno se mi na ní také moc líbilo a přesně mně k ní pasovalo. Kdybych jen věděl, jak přesně k ní pasovalo...!!!

,,Ne, jednou jsem málem byla, ale sešlo z toho.

A co vy?"

Pokračování (možná) příště...