Stav rekrutů do české armády je, zdá se, žalostný…

Včera jsem neodolal a díval jsem se na ČT2 na nový dokumentární pořad o rekrutech do armády České republiky. A jakožto bývalý poddůstojník a výcvikový velitel družstva v přijímači jsem se nestačil divit…

.

Podezření, že s těmi mladými adepty do armády není všechno tak zcela v pořádku, jsem dostal hned v úvodu pořadu, když jeden z bažantů na kameru sdělil své dojmy z ubikací. Nechal se slyšet, že ubytování prý splnilo jeho představy, protože mu prý jeden známý řekl, aby si představil to nejhorší ubytování, vynásobil to deseti a prý mu přesně vyjde stav jeho budoucího pokoje v kasárnách.

Následoval pohled kamery na v podstatě jednoduše zařízený, ale přesto HOTELOVÝ pokoj. Mamánci tam mají k dispozici peřinky, polštářky, ústřední topení a na oknech krásné záclonky. Když si vzpomenu na stav cimer jak v mých kasárnách na poddůstojnické škole v Seredi, tak později v kasárnách v Kadani, musel jsem se od srdce představám mladého reka, jistě budoucího generála, smát.

Docela by mě zajímalo, zda by tací borci přežili jeden týden ve starých kasárnách, kde jsme si topili v kamnech, která musela být o večerce vyhaslá a vymetená, v kasárnách, kde netekla teplá voda, myli jsme se ve žlabech pod ledovou vodou a záchody stály v řadě bez dveří či závěsů pro zachování soukromí. Tím pocitem, v jaké hrůze se chlapec ocitl, ale můj šok ze stavu dnešního základního výcviku nových vojáků zdaleka neskončil…

Také jsme mohli být svědky kontroly velícího na cimrách rekrutů. Chlapci si neuměli ani uklidit oblečení a na vojenské poměry byl v jejich rajonu dost bordel. Vidíte, rajony…

Napadlo mě, že jsem ani v jednom záběru neviděl, jestli vůbec bažanti dělají rajony – pro neznalé úklid ubikací, chodeb, umýváren a záchodů. Ani by mě snad nepřekvapilo, kdyby měli na takovou podřadnou a jistě nactiutrhačnou dřinu zřízenou nějakou úklidovou firmu.

Další legrace následovala při záběrech z pořadových cvičení. To, že někteří z bažantů neuměli pochodovat a správně reagovat na rozkazy mě nechalo v klidu, to je u čerstvé krve normální a většinou se to drilem poddá. Přesto mě tam jedna věc dokázala otevřít ústa dokořán, a dokonce i moje žena – nevoják, vykulila oči a zeptala se mě, zda je něco takového možné, odpověděl jsem jí, že dnes asi ano, za „nás“ by to ale bylo doslova nemožné…

O co že šlo?

Když stála vojska ve čtverci, uprostřed něhož stál výcvikový instruktor, jeden z vojáků se přihlásil, zda smí promluvit, svolení dostal a spustil…

Se zcela vážnou tváří oznámil velícímu poddůstojníkovi, že mu svítí při těch pořadových slunce do očí, a že mu to „FAKT DOST VADÍ“…

Já si nejdříve myslel, že je to nějaká legrace pro kameru, ale nebyla. Velící reagoval tak, že šel na jinou stranu čtverce a zeptal se jiného vojáka, jestli jemu také vadí slunce v očích. Ten odpověděl, že jemu nevadí a tak doslat rozkaz, aby si s vojákem postiženým sluneční slepotou vyměnil místo…

A víte, co bylo nejzvláštnější?

Že zbytek vojáků nevyprskl smíchy. Stát se to v době mého vojančení, tak by se takový sluneční slepec dočkal pohrdání a výsměchu celého útvaru, a co se reakce výcvikových poddůstojníků týká, tak by chlapec klikoval až do večerky. Vůbec si neumím představit reakce desátníka Šulka z mého přijímače, nebo reakci moji, když jsem později také velel družstvu bažantů, kdyby mi tohle někdo řekl…

Pak měli mamánci zrychlený přesun. Běželi s malou polní a se zbraní a po cca 1,5 km to vypadlo, že až na výjimky, jimž čest, umřou. Absolutně nechápu, jak se může někdo přihlásit do armády, a asi vůbec netuší, že tam bude muset běhat a klikovat. Vidíte, kliky, ty mě dorazily…

Na závěr pořadu došlo na kliky na buzer-place. Po cca 10-ti klikách někteří z vojínů doslova padali na ústa, což velící vyřešil tak, že dovolil těm, co už po tak heroickém výkonu, jako je pár kliků, nemohli, aby si dali koleno na zem a tím ulevili svému zmučenému tělu.

To mě dorazilo. Abych si vyčistil mysl a ujistil se, že jsem se sledováním toho pořadu nezbláznil, padl jsem před televizí na zem a ve svých pomalu padesáti letech jsem si střihnul poctivých dvacet kliků. Jasně, zadýchal jsem se, ale dal jsem je.

Docela by mě zajímalo, kolik kliků udělají jednou ti mamánci, až jim bude tolik, co mě.

Podtrženo-sečteno, doufejme, že případný nepřítel nebude nikdy na naši armádu útočit se sluncem v zádech, že od našich chrabrých vojáků nebude nikdy třeba žádné fyzické námahy a že pokud nedej bože dojde k nějakému konfliktu, že na ně bude vždy čekat čistě povlečená postel v luxusním hotelu.

Pokud ne, tak nás potěš Pán Bůh…

 .