Sněhové vločky…

Všude okolo bylo ticho, že i vlastní dech se mi zdál rouhavě hlasitý. Pod nohama mně křupal čerstvý sníh. Nebylo ho moc, tak akorát, aby dopřál šedé krajině milosrdenství závoje…

Prošel jsem starou brankou ve zrezivělém plotě, a za sebou nechal vonící teplo srubu. Nikde nikdo, připadal jsem si jako poslední člověk na Zemi. Šel jsem pomalu dolů ze stráně k řece, a společnost mně dělaly zdánlivě jen staleté smrky. Čím více jsem se ale blížil k okraji řeky, kde si umělec mráz vyzkoušel, jak mu to jde s ledovou krajkou, tím více se mi zdálo, že nejdu sám.

Srub mého dědy, který byl kdysi plný vůně borových polen.

Jako by se mnou šli všichni ti, co tou úzkou stezkou mezi stromy kdysi chodili. Ať už se mnou, nebo přede mnou. Pomalu jsem došel až k dvěma kládám, které spojovaly oba břehy Kocáby. Těsně přede mnou se z olše na břehu snesla sprška sněhu, kterou z větve smetl bláznivej kosák, co tam nahoře asi vyhlížel jaro.

Já vyhlížel minulé roky.

Stál jsem u neveliké tůně, možná přesně na tom místě, kde kdysi dávno můj táta uviděl poprvé mou mámu. Díval jsem se do tmavé vody, očima sledoval zapomenutý list, který se jen tak, jako by nic točil uprostřed táhlého vracáku.

Tady u té tůně kdysi můj táta uviděl prvně mou mámu.

Vpravo za mnou stál štíhlý dub, co si ho všichni neznalí pletou s topolem. Otočil jsem se směrem k němu, za sebou jsem nechal tátu i mámu jejich věčnému spánku, a šel jsem od řeky do kopce mezi skály. Nahoře jsem měl před sebou celý kaňon Kocáby jako na dlani. Jedna zátočina, druhá, tam, kousek nalevo je srub, kde se čert ví proč, odjakživa říkalo „U brigádníka“.

Z mé strany údolí vzlétla sojka bonzačka, a svým křikem dávala najevo, co si o mojí přítomnosti myslí. Když se ztratila ve stromech na protější straně, zavládlo zase to zvláštní ticho zimního lesa. Pod nohama jsem měl mapu z tlapek, kopýtek a paciček, napsanou do sněhu. Pomalu, abych nesjel až dolů do řeky, seškrábal jsem se na plácek, kde jsme kdysi měli s klukama něco jako chajdu.

Plácek mezi skalami, kde jsme kdysi měli s klukama něco jako chajdu.

Nic, ani uhlík z našeho ohniště jsem tam už nenašel. Nejméně třicetkrát na to místo napadalo listí, dětství se zapomnělo někde vzadu, a kouř z táboráku i ze Startek se nad údolím dávno rozplynul.

Sešel jsem zase dolů k řece, a proti proudu její vody, i proti proudu času jsem došel až ke zborcenému mlýnu. Tam se říkalo, a snad ještě i říká, co já vím, - Na Plehamru“. V létě je tam všude plno kopřiv, ale teď, v zimě, mají rozvaliny mlýna nahé zbytky stěn.

Zbytky starého mlýna na Plehamru.

A pořád to zvláštní ticho.

Dala se do mě zima, bůh ví, jestli to bylo jen vlivem ročního období. A tak jsem šel. Cesta po proudu dolů bývá vždycky tak nějak pohodlnější, než ta vedoucí opačným směrem. Šel jsem tím údolím, pod nohama mně křupal sníh. Přemýšlel jsem o vlacích, co ujely, a já vlastně vůbec netušil, že ty vlaky možná ani nebyly moje…

Pohled z okraje kaňonu Kocáby

Stará branka ve zrezivělém plotě zavrzala na uvítanou, a srub sliboval vůni borových polen a teplo grogu. Ani nevím proč jsem dostal chuť na dýmku, snad to bylo pohledem na starý choroš na zdi, do kterého kdysi táta vyvrtal několik děr, velikých přesně tak, jak široké byly troubele dýmek, co v něm měly své hnízdo. Jednu jsem si vybral, nacpal ji spoustu let starým a přeschlým tabákem, a vyšel jsem před verandu. Jak jsem tam tak stál, najednou se z nebe začaly snášet drobné vločky sněhu.

Tak jsem tam stál, kouřil jsem z tátovy dýmky, přemýšlel jsem o vlacích, co dávno odjely, a došel jsem k názoru, že některé sněhové vločky mohou být i slané.

A všude bylo to zvláštní ticho.