Snad toho vraha konečně dopadnou…

Na ten případ si dobře pamatuju, snad proto, že jsem se stal tak trochu jedním z lidí, kteří se o něm dozvěděli více, než ostatní veřejnost…

Psal se 29. červenec roku 2005. Toho dne došlo ve Šternberku k brutální vraždě mladé ženy, která pracovala ve videopůjčovně. Vrah ji ubodal a údajně i znásilnil. Někdy v prosinci roku 2008 mě přes můj mail uvedený zde, na blogu, kontaktovala mladá dívka, která se s obětí osobně znala. Byly kolegyně z videopůjčovny, ale nejen to, byly i blízké přítelkyně, a ona sama chtěla, abych se tomu smutnému příběhu literárně věnoval, což jsem tehdy učinil. Dovolte, abych se k celé věci dnes znovu vrátil, na konci prozradím, proč.

Tehdy jsem se od oné dívky dozvěděl, že toho osudného dne měla být za pultem videopůjčovny právě ona, ale vyměnila si se zavražděnou službu. Kdyby k tomu nedošlo, byla by mrtvá. Ona dívka, snad mohu prozradit, že se jmenovala Lucie, mi tehdy psala o svých pocitech, o vyšetřování, o spoustě věcech, které ten případ doprovázely.

Zavražděná mladá žena byla matkou malého chlapečka, byla to krásná blondýnka. Byla zavražděná nožem, který vrah nalezl na místě činu, nožem, který do prodejny nějaký čas před vraždou donesla právě její kolegyně Lucie. Aby toho nebylo málo, vrah podle všeho odešel po činu z videopůjčovny oblečený do svetru, který Lucie nechala viset na věšáku. Převlékl se, protože měl své vlastní světlé triko celé od krve.

Zasadil oběti celkem 14 bodných a bodnořezných ran. Zdržel se na místě více než tři čtvrtě hodiny, Z místa činu si prý odnesl něco kolem 3000 korun, tolik stál život krásné mladé ženy… Během vraždy procházel okolo videopůjčovny nějaký mladý muž, který se v jednu chvíli zastavil, a podíval se směrem k pootevřeným dveřím. Snad slyšel nějaký hluk, snad výkřik. Bohužel ale odešel…

Ihned po vraždě ty dveře pachatel zavřel a zřejmě zamkl. Když se odhodlal odejít, odemkl dveře a vyšel ven na ulici. Zamkl za sebou, rozhlédl se po náměstí a vydal se směrem doleva. Po pár krocích zahnul znovu doleva a zmizel v postraní uličce. Nikdo ho nepotkal, nikdo si nevšiml muže s rukama a botama od krve. Nikdo nezaznamenal, že by ve více, než třicetistupňovém vedru potkal muže, navlečeného do svetru značky ,,Terranova“ , který mu byl už na první pohled malý…

Někdo ho ale z videopůjčovny odcházet přeci jen viděl. Dalo by se říci, že to bylo „oko“ ze všech nejpovolanější. Bylo to oko kamerového systému městské policie města Šternberka. Záběry však byly pořízené z veliké vzdálenosti a i přes intenzivní pozdější snahu odborníků, se z nich dalo vyčíst jen to, v kolik hodin vrah do půjčovny vcházel a že měl na sobě bílé triko a šortky tmavší barvy. Dalo se ze záběrů ověřit, že po něm tam vstoupili ještě dva mladíci, vracející kazetu, kteří se záhy objevili zase venku. Byl vidět i mladík, který procházel právě v osudné okamžiky zřejmě ženina výkřiku, okolo otevřených dveří. Mladý muž se zastavil, ohlédl se, ale po několika málo vteřinkách se vydal dál…

Dalo se spočítat, že se vrah na místě činu zdržel více než tři čtvrtě hodiny. Na záběrech je vidět jeho odchod, kdy za sebou zamykal a byl oblečený do něčeho tmavého. Při vyšetřování se zjistí, že šlo právě o svetr kolegyně Lucie. Tím stopa muže – vraha pro policii končí…  

Lucie, která mně tehdy psala, si spoustu věcí vyčítala, přestože samozřejmě neměla na žádné z nich sebemenší vinu. Nyní Vás seznámím s tím, co mi tehdy Lucie psala. O svých pocitech, o všem, co se ten den dělo z jejího pohledu…

,,Když mě po tom telefonátu od Ilončina přítele přivezla moje teta k půjčovně…- byla tam celá řada policejních aut a sanitka. Vyskočila jsem z auta a chtěla jít dál, ale policajti mě nepustili. Ilončin přítel seděl opodál na trávníku a vůbec mě neviděl – nevnímal. Dokola jsem se ptala, co se stalo, ať mě tam pustí.

Všichni mlčeli.  

Začala jsem na ně křičet, začala jsem být hysterická. Oni jen koukali do země… Potom přišla další kolegyně, která tam v půjčovně s námi také pracovala. To ona ji našla, byla nablízku a měla klíče. Odemkla půjčovnu a…  

,,Lucinko, Ilonka je mrtvá…“ řekla mně.

V té chvíli vám prostě vůbec nedojde, co ta slova znamenají. Křičela jsem na ní, co to povídá a chtěla jsem se okolo ní protáhnout do půjčovny. Teta mě držela v náručí a já jen brečela – ne proto, co jsem slyšela, tomu jsem prostě nevěřila. Brečela jsem vzteky, že mě ,,tam“ nechtějí pustit. Ilona byla moje nejlepší přítelkyně. Vždycky mě dokázala poradit a pomoct, ať se dělo cokoliv. Byla to krásná holka, blondýnka s obrovským sex – appealem, ale přitom s mozkem, na správném místě. Ať už to zní přehnaně, nebo ne – já ji milovala. Milovala jsem jí tak, jak jen můžeme člověka milovat, třebaže je to přítel a ne snad že by šlo o lásku ve smyslu homosexuality. Milovala jsem jí se všemi chybami a náladami, i s tím, že mně občas dokázala dát ,,facku“, což jsem od ní, jako od starší kamarádky brala a do smrti jí za to budu vděčná…

A teď se mně někdo snažil namluvit, že Ilča už není…?!  

Najednou se u půjčovny objevila máma a společně s tetou mě nacpaly do auta a odvezly domů. Tam mě nakrmily nějakými prášky na uklidnění a já si v podstatě pamatovala až další den. V mobilu jsem objevila několik zmeškaných hovorů – pánové z kriminálky…

Začal kolotoč výslechů a vysvětlování. Nikdo to prostředí půjčovny a zákazníky neznal tak dobře jako já a ta další kolegyně, co našla Ilonu. Byli jsme nejlepší přítelkyně, měli jsme společné známé. Všichni chtěli znát fakta, údaje. Nikdo ale nedokázal pochopit, že mně stále nedocházel význam těch slov -,,Ilonka je mrtvá…“ nikdy v životě jsem si nepřipadala tak sama a opuštěná, jako tehdy. Nikdy bych nevěřila, jak se v takovém případě zachová okolí. Snad to byl můj pocit, ale ne, bylo to tak – všichni (tím myslím opravdu všechny) naši společní známí, jako by najednou přestali existovat. Lépe řečeno, jako bych přestala pro ně existovat já… Nikdo nezavolal, nenapsal. Později mně tvrdili, že prostě nevěděli, jak se mají ke mně chovat. Já je tehdy tak potřebovala a oni ,,nevěděli“, jak se ke mně mají chovat?!“ Jak jsem se měla chovat já? Snad je tomu tak vždy, když příjde neštěstí, nevím. Lidé se bojí nešťastných lidí. Jako by se báli, aby část té hrůzy nemuseli nést na svých bedrech. Aby se snad nestalo něco, co by potkalo je. Já tomu říkám -,, pštrosí syndrom“. Tehdy jsem se na známé strašně zlobila, dnes už jen lituju, že jsem jim neřekla na rovinu, jak to cítím. Snad mohlo být všechno jiné.  

Všechno ale je jiné – bez Ilony…

Kriminalisté se nakonec stali v těch dnech paradoxně mou největší  oporou. Chovali se ke mně skvěle, ale byly i výslechy, které mě dostaly až na samé dno. Cítila jsem se chvílemi tak vinná, až jsem nechtěla žít. Ten pocit viny posílilo vědomí, že jsem tam tehdy měla být – a nebyla. Že ten hajzl odešel v mém svetru. Že ji zabil mým nožem…  

Že jsem policii prostě nedokázala nijak pomoci.

Ta bolest byla nepopsatelná a samota nenaplnitelná. Musela jsem se odstěhovat 150 kilometrů daleko, abych mohla existovat. Musela jsem začít znovu od nuly. Nikdo si neumí představit, ani já sama tomu nerozumím, proč mně od té doby zkrachoval každý vztah, o který jsem se pokoušela. Ten pocit samoty a bezmoci se nezměnil. Ilona bojovala a já vím, že ona by si přála, abych já bojovala dál a žila. Tak žiji. Musím žít, protože Ilonka žije ve mně, v mých vzpomínkách a v mém srdíčku.“  

Tolik tedy slova samotné Lucie, jedné z těch, kteří po zavražděné Iloně zůstali... 

Proč o tom všem dnes píšu? Protože jsem se dočetl, že kriminalisté z týmu TEMPUS znovu případ tohoto brutálního trestného činu otevřeli, a že prý mají díky novějším a modernějším technologiím v kriminalistice, respektive díky dokonalejším forenzním metodám, velikou naději na to, že díky biologickým stopám, které na místě pachatel zanechal, tohoto po dlouhých deseti letech vypátrají.

Doufám, že se tak skutečně stane, že bude vrah konečně dopaden, usvědčen, a odsouzen. Život mladé ženě to už samozřejmě nevrátí, ani to nevynahradí obrovskou ztrátu jejím blízkým, přesto doufejme, že se podaří odhalit pravdu.