Smrti hnát, když po mně hráb...

Nikdy bych nevěřil, že se to může opravdu stát. Podobné záležitosti, jako by patřily jen do světa knížek a černých snů...

Když to v Londýně bouchlo, byli jsme zrovna na dovolené na Rhodu. Přesně si pamatuju tu chvíli, kdy jsem se to dozvěděl a dodnes mě fascinuje, jak tenká je hranice mezi -„před tím a potom".

Procházeli jsme se zrovna po nábřeží v přístavu, kam jsme došli z hradu, mezi jehož hradbami jsme se kochali historií. Kdo byl na Rhodu, tak asi ví, jak zvláštní, majestátní a krásné ty hradby jsou. Bylo brzy navečer, vedro k zbláznění a já měl ještě ve vlasech trochu soli z moře. Došli jsme k místu, kde prý kdysi stála jedna noha rhodského kolosu. Kousek před námi už bylo vidět kasino, kde chodí servírky nahoře bez, když jsme potkali známé z hotelu v ulici Agios Nicholaos, ve kterém jsme společně bydleli.

„To je strašný, už jste to slyšeli?", proč já jen nesnáším, když někdo něco takového vyhrkne...

Honza (myslím, že se tak jmenoval) měl oči navrch hlavy a jeho žena Klára se celá třásla.

„Co se stalo? Co jsme měli slyšet...?", logická otázka z naší strany, odpovídající na otázku nám položenou.

„ V Anglii se stal hroznej průšvih. Něco tam bouchlo, snad teroristi nebo co, ale je to asi hodně vážný. Viděli jsme v baru v televizi zprávy CNN. Zatím asi nikdo nic pořádně neví, ale podle všeho je z toho celej svět naruby..."

„A kdy se to stalo?"

„No, snad dneska okolo poledne"

„A kde? V Londýně?"

„No, on právě, podle všeho, už žádný Londýn není..."

„Coože...?!"

Vrátili jsme se domů do Prahy, asi za dva dny po tom. Bylo to jako zlý sen, celý svět byl opravdu naruby. Všichni byli lační nějakého vysvětlení, nějakého důvodu, proč se svět tak strašně zbláznil, ale nebyl nikdo, kdo by onu zvědavost a vyděšenost uspokojil a uklidnil.

Od konce Druhé světové války, kdy Amíci bombardovali Hirošimu a Nagasaki, došlo poprvé k jaderné explozi, která byla naplánovaná tak, aby se stala apokalypsou pro obrovské množství lidí. Zatím se vědělo jen to, že se nejednalo o raketový útok, ani o bombardování, ale že šlo nejspíš o statickou jadernou nálož, která byla zřejmě na místě exploze umístěna předem. Jak dlouho, to nikdo netušil. Nikdo ani netušil, na jakém místě v Londýně přesně k explozi došlo, k dispozici nebyly žádné údaje, které by to s určitostí potvrdily.

Ano, v nedávné minulosti bylo vynaložené kvantum finančních prostředků k zdokonalení bezpečnostních systémů, jako byla síť kamer, díky kterým by se mělo bezpečně dohledat co, kde a odkud - kam, se v Londýně pohnulo. Nikdo ale asi nepočítal s možností, že může nastat situace, ve které prostě nebude, při nejlepší snaze, možnost, aby byly záznamy z kamer vyhodnocené. Družicové záběry ukázaly jen obrovský nárůst teploty a ostatní známky jaderné exploze, někde na sever od středu města. To však trvalo jen zlomeček zlomečku sekundy, potom se vše slilo v apokalypsu tak velikou, že odhadnout přesné místo exploze, by znamenalo něco, jako chtít poznat, která konkrétní sněhová vločka byla ta první, co rozhýbala lavinu.

Londýn prostě přestal existovat. Z celého města zbylo jen něco z jeho jižních částí, směrem na Epsom.

Celý svět se ocitl v horečce. Z dovolené jsme se vrátili ve čtvrtek a už v úterý příští týden, byl vydaný všeobecný mobilizační rozkaz. Najednou jsem stál ve frontě chlapů u budovy bývalé vojenské správy, která byla po profesionalizaci naší armády zrušená.

Jenže ďábel chtěl, aby se její dveře zase odevřely a polykaly lidské osudy...

Byl tam podivuhodný klid, jen někteří chlapi, kteří se znali, spolu mluvili. Kdo mohl, měl na mobilu zapnuté rádio, aby poslouchal nejnovější zprávy. Nikdo z nás si neuměl vůbec představit, že by mohl něco takového zažít. Had našich těl se pomalu posouval dovnitř budovy, kde jsme my, co jsme kdysi byli na vojně, čekali něco, co jsme zažili tehdy dávno u odvodní komise.

Vlastně jsme se tak moc nepletli, snad jen, že tentokrát byl strach mnohem hmatatelnější.

Předložit vojenskou knížku, kdo ji neměl tak občanku, svléknout se do trenek, profese, odbornosti, lékařské záznamy a - „ ...schopen, další...!"

Každý z nás se pohyboval, jako by byl omámený. Ještě bylo brzy na to, abychom si připustili, co všechno se děje. Ještě bylo moc brzy na to, abych si vzpomněl na to, jak nám kdysi na vojně říkali, kolik že málo času má jeden voják životnost v jaderné válce.

Ještě bylo moc brzy na to, abychom se dozvěděli, že další jaderná nálož byla objevená v Dallasu v USA a i když nebyla aktivovaná, zuřivost a šok americké mašinerie byly tak strašlivé, že president USA nařídil preventivní konvenční útok na Írán. Ještě bylo moc brzy na to, abychom věděli, že president státu, který se kdysi jmenoval Persie, vydal příkaz k tomu, aby byl Izrael zasažen jednou jedinou raketou, která v sobě nesla jadernou hlavici. Jenže jeho rozkaz se jaksi nestihl vyplnit. Ještě bylo moc brzy na to, abychom věděli, že Izrael nechtěl na nic čekat a jeho vlastní jaderný arzenál dokázal to, že americká armáda najednou neměla nic, co by v Íránu bombardovala...

Írán přestal existovat a stejně rychle přestal existovat křehký status quo, který do té doby panoval mezi Saúdskou Arábií, Jemenem, Sýrií, Libyí a Jordánskem na straně jedné a státy s přívlastkem -„Západní", na straně druhé.

Indie se přiklonila na stranu NATO, ale Pákistán, těsně před tím, stihl napadnout její pohraniční území. V plné síle se projevila letitá rivalita a nebyl nikdo, kdo by tyto dva tradiční „kohouty", od sebe odtrhnul.

Každý stát ve světě měl svých starostí dost...

Severní i Jižní Korea kupodivu vyčkávaly, co se bude dít. Čína byla (zatím) v nejvyšším stavu pohotovosti a také vyčkávala. To se ale mělo brzy změnit a vyhrotit - směrem ke vztahu s Ruskem. Rusko bez zaváhání anektovalo státy, které územně leží v regionu bývalého SSSR (s výjimkou Litvy, Estonska a Lotyšska) a které získaly nedávno „nezávislost" a z nichž řada byla islámská. Protože se tím vliv Ruska významě posunul k jihovýchodu, tedy směrem k Číně, začalo být jasné, k čemu to povede... I když navenek stavělo Rusko ve známost, že jde o boj proti terorismu a stojí na straně Západu, nikdo si nemohl být jistý dalším vývojem a plány ruského ,,medvěda". Nikdo totiž stále nevěděl, kdo naplánoval, vyrobil a odpálil jadernou nálož v Londýně.

Byl to útok teroristů, nebo plánovaná akce některého suverénního státu? Samozřejmě, že se většina světa přikláněla k názoru, že šlo o útok radikálních islamistů, ale jistý si nemohl být nikdo ničím. Kde získal ten, kdo otevřel tu Pandořinu skříňku, komponenty, nutné k výrobě jaderné zbraně? Naplnily se obavy odborníků, kteří už léta varovali před neohlídatelným jaderným arzenálem v bývalém SSSR? Získali vrazi nálož od Íránu? Nebo snad od Severní Koreje?

Kdo ví, co se bude dít...?

Stojím ve frontě na vojenské správě a cítím, jak mám slabá kolena. V hlavě mi víří slova, která prý napsal kdysi dávno Nostradamus.

„...X. centurie, verš desátý, proroctví pro rok 2010.

...čtyři najatí vrazi - povstane hrozná válka

veliký nepřítel veškerého lidského pokolení

bude horší, než onen z jeho dědů

jedenáct jich porodí dvě války

železem, ohněm, vodou - krvavé a nelidské..."

Chce se mi křičet -„...vy volové, přestaňte!!! Vždyť chcípneme všichni, úplně všichni! Copak to nechápete?!"

Nekřičím, šeptám, i když jsem vyzvaný k tomu, abych mluvil nahlas - ,,...ženista, desátník. Velitel družstva elektrocentrál. Číslo vojenské odbornosti 516..."

„...schopen, další...!"

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

P.S. - ...než mi začnete nadávat, uvědomte si prosím, že jde o povídku ze sekce -,,Poezie a próza"...