Skleněná hora…

Zem mlčí pod bílou peřinou, jako by s vděkem přijímala ten čas oddychu, než po ní někdo zase bude chtít aby kvetla, zrála, nebo usychala. Stál na vymrzlém peróně, opíral se o běžky a chlácholil velikého psa…

Ve vlaku bylo příjemně vytopeno, kde jen v čase ztracený byl najednou ten starý rozhrkaný panťák, co v něm po téhle trati tolik let jezdil? Z krajiny za okny se občas vylouplo něco povědomého, něco, podle čeho poznal kudy a kam jede. Sníh je jako tma, spoustu věcí změní k nepoznání.

Vystoupil v Řevnicích, zapálil si fajfku a jeho pes udělal žlutou čmáranici do sněhu. Bafal fajfku a sledoval psa, který kontroloval ostatní žluté čmáranice, co tam ve sněhu nechali jiní psi a opilci. Ta bryerka mu trochu zahřála prsty na rukou, ale jen trochu…

Ani v kostele není takové ticho, jako v zimním lese. Postupoval pomalu, šlo to špatně. V noci se na ten les složila mrznoucí mlha, a jako by nestačily okovy sněhu, spoutala i stromy a celý okolní svět do ledového krunýře.

Skleněná hora…

Mohl se válet doma v teple u televize, nebo courat po zimní Praze. Mohl, ale věděl, že kdyby to udělal, vyčítal by si, že nebyl v lese, s jeho tichem a zamrzlým časem. Naopak, v tom lese, na úpatí skleněné hory, si ani trochu nevyčítal, že není na gauči, nebo na Karlově mostě.

Jeho pes běhal chvílema daleko dopředu, aby se zase vracel zpátky. Trouba, celou trasu vlastně musel uběhat nejméně dvakrát. Den klouzal sněhem jako jeho běžky, čas se zkomprimoval do nádechů a výdechů páry dechu. Znal ten pocit, v němž člověk, i když je nepřirozeně sám, bez dalších lidí okolo, přesto se cítí naplněný a jako by nedočkavě šťastný. Neuměl ten pocit definovat, vlastně ani necítil potřebu to dělat.

Když se vyškrábal nahoru, když tu skleněnou horu zdolal, byl utahaný jako kotě, ale cítil, že každým nádechem žije. Psa už pomalu přestalo bavit courání sem a tam, bylo na něm vidět, že by už nejraději zalezl někam ke kamnům.

Ve Voznici zapadli na chvíli do hospody, grog a párek, pro psa kousek místa pod stolem. Když se ho vrchní ptal, odkud v tom zimním mrazivém počasí na těch svých běžkách jede, když to slyšel, když viděl jeho šedivé vlasy a knír s rozpouštějící se jinovatkou, asi si myslel něco o magorech, co nedají pokoj, dokud někde sami nezmrznou.

Zimní dny jsou krátké jako bezstarostné dětství, musel dál.

Přes altánek na Králově stolici už to měl jen kousek, ale času bylo málo, nesměl se už zdržovat. Nazul si běžky, písknul na psa a jel dál. Zvedal se vítr, větve dubů se v něm o sebe třely jedna o druhou.

Když dorazil do chaty, byla už skoro tma. Ten vítr rozehnal mraky a mrazivý vzduch vyleštil hvězdy i dorůstající měsíc do lesku rozházených zlaťáků. Netrvalo dlouho a z komína se vzhůru do zimního večera vznášel kouř z borových polen. Pes se uvelebil tak blízko kamnům, až se zdálo, že si připálí svůj hustý kožich. On, i když byl v chatě už dávno zavedený elektrický proud, sundal ze skříně starou petrolejovou lampu, kterou zapálil. Kdoví proč, snad ze sentimentu, snad chtěl, aby ve vůni té lampy jeho vzpomínky na dávno v čase ztracené doby ožily ještě více.

Byl týden před Vánocemi.

Pustil si rádio, nacpal si fajfku, a vzpomínal.

Mrtví mají tu vlastnost, že si je člověk bere ve vzpomínkách pořád sebou, ať jde kamkoliv. Jsou místa, na která člověk bere ty „své“ mrtvé raději než kamkoliv jinam.

Třeba do staré chaty, kde společně prožili tolik šťastných roků.

Za to stojí zdolat i nejednu skleněnou horu…

Věnováno mým zemřelým rodičům, a mému skvělému bráchovi, který sám se svým psem, týden před Vánoci, zdolal Skleněnou horu…