Sestřelíš mi hvězdu…?

Nebylo jí víc než šest let. Černé vlásky, oči jako trnky a tělíčko samá ruka – samá noha. Jmenovala se tuším Sala, a narodila se v Iráku…  

Kdysi jsem někde četl, že v každé válce trpí nevíce děti a zvířata. Po tom, co jsem všude možně viděl, si tímhle nejsem jistej, ale jedno jistý je – můžete vidět sto mrtvých nebo zraněných dospělých, ale nic se nevyrovná tomu, když vidíte trpět jedno jediný malý dítě…

To místo kde žila,  a kde se zřejmě i narodila, se ničím nelišilo od stovek a tisíců dalších takových míst podél Eufratu. Měsíční krajina, rozeseté kameny, které jako by nějací opilí obři rozházeli všude kolem, štěrk, a vyschlá vádí, směřující k tepně toho kraje, k hlavnímu toku Eufratu.

Asi deset domků postavených z opracovaných kamenů a cihel, ze kterých by zedník v Evropě nedokázal postavit ani kozí chlívek. Střecha z vlnitého plechu, nebo z hrubých prken. Všudypřítomný ostrý vítr, chomáče suché trávy, co se zachycují na své pouti o sem-tam řídce roztroušené zakrslé keře. Stádečko koz, snad jediný majetek lidí co tam žili, když tedy nebudu počítat tu stařičkou Toyotu a pár bicyklů, jejichž funkce mi v tom bohem zapomenutém koutě světa unikala.

Zavedla nás tam vlastně náhoda, nebo spíše nehoda. Pročesávali jsme okolní terén a hledali podle dodaných souřadnic místo, kam podle zpravodajských informací někoho, kdo řídil na dálku bezpilotní letoun, zmizela skupina asi deseti podezřelých osob. Ty subjekty byly podezřelé z činnosti dost ošklivé – mělo jít o skupinu kolem Sajáma al Hamídiho. To je takovej, respektive to BYL takovej, jeden (my ho tenkrát nedostali, ale hochům z americké Delta Force se to později podařilo), co stál za spoustou výbušných náloží, které roztrhaly víc lidí, než kolik jich projde denně po Al Mansur.

Jenže někdo podělal svůj domácí úkol, a nám se nedařilo navázat po výsadku spojení s velením. Tehdy jsme si mysleli, že je chyba ve vysílačce, ale až mnohem později jsme se dozvěděli, že jen nějaký pitomec přiřadil naší operační skupině chybné vysílací frekvence.

Na místě určení jsme nenašli to, co jsme hledali, po subjektech ani stopy, a protože jsme neměli spojení, nedal se ani koordinovat náš případný další postup. Podle instrukcí jsme se v případě nemožnosti navázání spojení měli vrátit na místo našeho vysazení (RP č.1), pokud by nám v tom nezabránila nějaká nepředvídatelná událost, nějaký kontakt s nepřítelem, který bychom nezvládli, a museli se třeba rozdělit.

V takovém případě byl v záloze RP č.2 (náhradní bod srazu), kde bychom se měli sejít. Jakmile na velení od nás nedostanou do dvaceti čtyř hodin žádnou zprávu, přiletí vrtulník nejdříve na místo našeho původního výsadku, a když nás tam nenajde, přeletí právě na RP č.2.

Žádné potíže jsme ale neměli, takže jsme se oklikou vraceli k č.1.

Těch pár chatrčí jsme pozorovali asi půl hodiny, ale bohužel jsme si nemohli dovolit sledovat cvrkot déle, tlačil nás čas do příletu vrtulníku. Absolutně jsme si nemohli dovolit čekat do tmy, kdy by asi bylo o hodně jednodušší přesun uskutečnit. Nakonec jsme se rozhodli vesničku obejít ze severu, ale jak jsme zjistili, na jejím severním okraji se rozprostíralo hluboké vádí, s téměř kolmými stěnami, snad tři metry vysokými. To vádí se ke všemu stáčelo na severovýchod, jenže my potřebovali jít na severozápad.

Nezbývalo než vesničku obejít směrem k jihu, a za ní se obrátit znovu k severu. Jenže z těch chatrných domků byl na jih ničím nerušený výhled…

Mám pocit, že nikdo z nás vlastně ani nebyl překvapený, když jen pár vteřin po psím štěkotu zaštěkala i nějaká automatická zbraň. Neměli jsme sice zájem na nějaké přestřelce, ale na druhou stranu mohlo jít o subjekty, kvůli kterým jsme tam vlastně byli…

Kryli jsme se kde se v terénu dalo, dva z nás se posunuli kousek dál k západu, přičemž je kulometčík kryl krátkými dávkami soustředěné palby. Netrvalo to ani moc dlouho. Sotva jsem si stačil uvědomit, že střelba proti nám je vedená podle všeho jen z jednoho místa a z jedné zbraně.

Naším terčem se stal domek s jakousi nízkou zídkou před malým oknem. Pár dávek z M4, dva – tři granáty z dvěstětrojky a rozprskující se kameny pod tíhou kulek lehkého kulometu.

Potom se najednou z domku ozval výstřel, který si nikdo nemohl splést se zvukem AK 47, která do té doby na nás plivala kulky.

Rozrazily se dveře, a ven vyběhl malý mužík bez pokrývky hlavy, zahalený v nějakém starém snad vojenském plášti. Nad hlavou mával nějakým klackem,  a křičel až měl naběhlé hrdlo. Ten pohled nás tak fascinoval, že jsme na okamžik přestali střílet, a to mu asi zachránilo život. Běžel směrem k nám, a nepřestával křičet. Náš tlumočník zavolal, abychom nestříleli, že ten člověk křičí něco o zasaženém dítěti.

Přes tlumočníka jsme nechali toho odrbance lehnout na zem, a pod zajištěním jsme se dozvěděli, že ten, kdo po nás střílel je už mrtvý, že ho ten mužík snad zastřelil, ale že v domku je i zasažené dítě.

Nebyla to žádná finta…

Ten „klacek“, co s ním ten trpaslík mával nad hlavou, to byla starodávná ručnice – předovka, kterou podle všeho zabil toho, kdo nás zasypával palbou z jeho domku. Jeden z mužů Sajáma al Hamídiho si zranil nohu, a jeho parťáci ho nechali v té vesničce, že se pro něho vrátí. Když se rozštěkali psi, a on nás uviděl procházet, začal na nás střílet. V domku byla v tu dobu celá rodina jeho nedobrovolných hostitelů, včetně třech dětí. Sala byla z nich nejmladší, a měla největší smůlu. Jedna z kulek co jsme na domek vypálili, ji zasáhla do ramene.

Ztratila spoustu krve, náš zdravotník jí ránu v mezích možností ošetřil, napíchl jí žílu a dostal do ní nějakou plazmu, ale bylo jasné, že jestli se nedostane včas k pořádnému ošetření, že to nepřežije. Byla při vědomí, ale začínal se u ní projevovat šok. Neměli jsme odvahu podívat se jeden druhému do očí, dokonce jsme se vyhýbali i pohledu k mrtvole toho parchanta ze Sajámovi party. Do toho všeho kvílely dvě zahalený ženský, malý mužík nadával chvílema směrem k nám, chvílema běhal k mrtvole radikála, a kopal do ní. Podle všeho to bylo tak, že když naše kulka zasáhla jeho dítě, něco v něm bouchlo, sebral starou předovku a bez cirátů s ní skoro ustřelil tomu Sajámovci hlavu. Dodnes nepochopím, že se mu ten biblickej kvér v ruce nerozletěl na tisíc kousků.

Ženský kvílely ještě víc, když se jim náš tlumočník snažil vysvětlit, že vezmeme Salu s sebou, že by nás měl za necelé dvě hodiny vyzvednout vrtulník, ale že musíme co nejdříve vyrazit, jestli to máme stihnout. Malý mužík prokázal kupodivu větší míru rozhodnosti  a rozumu, než by se od něj v takové situaci dalo čekat. Za pár minut už jsme seděli všichni na korbě té stařičké Toyoty, která byla technickým zázrakem číslo dvě toho dne, hned po té fungující předovce. Sala ležela mezi námi na několika kusech nějakých kůží, snad z ovcí nebo koz, které mužík vyštrachal z výklenku domu.

Sala to bohužel nepřežila.

Ještě ve vrtulníku se na nás dívala, ale pak najednou nebyla…

Poslední, co řekla, mi dodnes nahání slzy do očí. Dívala se na našeho kulometčíka, prstem zdravé ruky ukazovala na jeho zbraň a něco zašeptala.

Náš tlumočník nám potom řekl, co to bylo.

Řekla –„…ty máš pušku, sestřelíš mi hvězdu…?“