„…Sáhněte mi na plat… a uvidíte…!“

Učitele na jednu stranu obdivuji za jejich odvahu postavit se každý den před TO, co se někdy v našich školách nachází. Ale…                                                                                                                             

Zrovna tak ale obdivuji i policisty, hasiče, záchranáře, tedy také státní zaměstnance – kteří si však ze zákona nemohou dovolit stávkovat a vymývat našim dětem mozkovny plky o nutnosti jejich stávky.

Když byla v létě v Praze demonstrace a stávka proti vládním návrhům reformy, tak jsem to celkem chápal. Tehdy šlo vlastně o životy nás všech – v podstatě nikdo nebyl ve výhodě, ani ti učitelé ne. Tehdy šlo o celkový směr, jakým se bude v blízké budoucnosti ubírat celá naše země.

Jenže teď, když je ve hře něco, co funguje ve všech jiných než státních odvětvích, totiž fakt, že o platech svých podřízených rozhodují jejich šéfové, tak je ve školách oheň na střeše.

Nevím jak je to ve školství, ale všude jinde prostě zaměstnanec se svým zaměstnavatelem uzavírá pracovní smlouvu, jejíž nedílnou součástí je i dohoda o budoucím platu.

Každý takový zaměstnavatel může samozřejmě průběžně plat svému zaměstnanci měnit – sepíše se dodatek ke smlouvě a plat může klidně ( i ) růst.

Ale také nemusí a může se stát, že zaměstnavatel dojde k názoru, že zaměstnanec Pepa, ačkoli je u společnosti zaměstnán už nějaký ten pátek, přesto není pro chod společnosti tak významným, aby musel mít vyšší plat než zaměstnanec Lojza, který i když je u firmy krátce, jeho práce je kvalitnější, kvalifikovanější a tak i platově lépe ocenitelná, než práce „veterána“ Pepy.

Prý existuje něco, jako je trh práce. Kdo není spokojený se svou prací a mzdou za ni pobíranou, má možnost se angažovat jinde, kde mu to bude vyhovovat více.

Ano, v některých částech naší země je to určitě komplikovanější než třeba v Praze, nebo jiných větších městech, kde je pracovní nabídka přeci jen větší.

Nějak mi ale nejde na rozum, proč, když s takovým systémem musí počítat instalatér, účetní, pracovník v reklamě, proč by měli mít učitelé něco jako výjimku ze systému?

Jejich nadřízený je ředitel školy. Ano, může se stát, že to bude s odpuštěním hajzl, kterému ten určitý učitel (učitelka) nesedne a bude se tak po svém zaměstnanci „vozit“, a to i co se platu týká.

Pokud se toho učitelé bojí, tak mám pro ně sladké tajemství – takoví hajzlové jsou totiž leckde, a ostatní lidé – zaměstnanci – neučitelé – se s tím prostě musí naučit žít a sami si rozhodnout, jestli jim stojí za to u takového nadřízeného zůstat, nebo si jít hledat štěstí jinam.

Zrovna tak v jiných než pedagogických odvětvích už nějaký ten čas platí, že ne politická příslušnost a aktivnost jsou tím, co určuje postavení a plat zaměstnanců, ale jejich možnost nabídnout svému zaměstnavateli svou, co možná nejkvalifikovanější, práci a znalosti.

Že si musejí učitelé udržovat na stále vyšší úrovni svou kvalifikaci?

A není tomu náhodou u jiných profesí stejně?

Nějak mi uniká význam toho, k čemu prý docházelo, a sice že učitelé vysvětlovali žákům – našim dětem, proč že to dnes stávkovali.

Neměli by jim, místo vysvětlování jejich strachu z nižších platů, a to přes jejich odsloužené roky, spíše vtloukat do hlav, že se prostě musí ve škole a dále v životě sakra snažit, aby byli pro své budoucí zaměstnavatele co nejzajímavější a nejžádanější?

Já sám, ač pouze vyučený, pracuji jako vedoucí skladu u jedné mezinárodní společnosti. Snad proto dobře vím, kolik je třeba vynaložit úsilí, kolik hodin různých školení a kolik práce navíc je nutné absolvovat, aby člověk věděl, že to za to stálo, aby byl tam, kde je.

Nemyslím si, že by mi k takovému pocitu stačilo to, kdybych se spoléhal pouze na počet odpracovaných roků. Čas není zásluha, ten utíká každému stejně. Zásluha je ho správně využít.