Ruska je třeba se obávat stále, pane Petříku…

Kolega bloger, pan Petřík, včera zveřejnil blog, ve kterém se zamýšlel nad možným nebezpečím „zdomácnění“ armády USA na našem území. Jeho blog považuji, když ne za nešťastně formulovaný, tak určitě za špatně promyšlený…

.

Pan Petřík argumentoval tím, že USA, které si často hrají na světového četníka, mnohdy svou mezinárodní politikou představují nebezpečí pro mír ve světě. Ať už si o této tezi myslíme cokoliv, je třeba uznat, že USA skutečně „strkají nos“ všude možně a mnohdy to může být i ke škodě věci. To ovšem podle mého názoru zdaleka neznamená, že když mohou být USA občas vnímány některými státy poněkud negativně, že je v rámci nějaké obrácené logiky nutné přiznávat protiváze USA, tedy dnešnímu Rusku, svatozář a aureolu dobra, klidu a míru.

Mocenské vlivy se přelévají světem podle toho, jaká je celková konstelace zájmů v tu kterou chvíli, daná světovými mocnostmi. Zájmy se mění, persony se mění, něco se vrací, něco se končí, nějaké nebezpečí však stále trvá.

Každopádně to vidím tak, že pokud jde o USA, je v dnešní době (stejně, jako tomu bývalo i v minulosti) lepší mít je na své straně, jako spojence a přátele. Jak ukázala naše vlastní nedávná historie, tak mít za spojence Rusko, dříve Sovětský svaz, chcete-li, kteří byli našimi „kamarády“ čtyřicet let, nebylo zrovna dobrým nápadem. To „přátelství“ zaplatily tisíce našich vlastních lidí životy, a to díky komunistické diktatuře a její zlomoci, naimplantované k nám právě z východu. Zrovna tak hospodářsky a společensky nás družba s Rusy přivedla do marastu, ze kterého jsme se dodnes nevzpamatovali.

Když se podíváme do světa, tak tam, kde těch čtyřicet let našeho poklonkování Rusům naopak spolupracovali s USA, vidíme svět technologicky, společensky a všelijak jinak na úplně jiné úrovni, než můžeme vidět u nás, nebo v kterémkoliv bývalém satelitu Sovětského svazu. Ať už je to Japonsko, Německo, nebo další státy, které po Druhé světové válce postavili Američané znovu na nohy, vidíme svět, do kterého v jeho současné podobě budeme my, když budeme mít štěstí, zapadneme tak někdy za padesát let – a to ještě kdo ví, jestli.

S Ruskem je ještě jedna hlavní potíž, kterou si možná málo kdo, pan Petřík asi určitě ne, uvědomuje. Argumentace, že Vladimír Putin není žádný horkokrevný blázen, který by se nechal kýmkoliv vyprovokovat k nějakému globálnímu konfliktu, a že tím pádem z Ruska žádné nebezpečí nehrozí, je strašně pomýlená. I kdybychom na chvíli přistoupili na myšlenku racionality myšlení Putina, ve hře je stále jedna věc, důležitější, než kterákoliv jiná – Putin tam dneska je, ale zítra tam být nemusí…

Když si tohle uvědomíme, musíme se zamyslet ještě hlouběji a pak dojedeme nutně k ne příliš optimistickým závěrům. Jak známo, v Rusku nejsou ani omylem zažité a pevně ukotvené principy demokratického, politického a společenského řádu, jako jsme tomu svědky ve většině západních zemí, samozřejmě včetně USA. V západních zemích funguje mnoho demokratických principů, které jsou pojistkami v případě, kdy by se do čela těchto zemí dostal někdo s hodně horkou hlavou. To můžeme vidět například dnes v USA, kde současný prezident Trump občas vymýšlí „podivnosti“, kde ale jeho občasné výkyvy od normy jasně brzdí a koriguje státní parlamentní aparát, uvyklý na demokratické procesy.

Bohužel, Rusko funguje poněkud jinak, respektive stačí tam velmi málo, a i ta trocha zdání demokracie, která tam nyní dejme tomu může být, může být zítra zapomenutou minulostí.

V Rusku stačí málo, takový jako by silnější vítr, co sfoukne současné vedení země – stalo se už, vzpomeňme na konec Gorbačova a to, co se v té souvislosti v Rusku najednou dělo, a polízanice je na světě. Taková Hra o trůny, může klidně být v porovnání s mocenským bojem o Kreml něčím, jako večerníček pro děti.

A co se tam bude dít dál…?

V Rusku je bohužel daleko větší možnost, že se tam díky absenci pevnějších kořenů demokracie dostane k moci člověk, nebo skupina lidí, kteří zdaleka nebudou mít tak racionální myšlení, jako má současný ruský prezident. Může se stát, že se tam k moci dostane nějaký doslova šílenec – v této zemi, kde už vládl masový vrah Stalin se svým Berjou, nebo Brežněv se svou KGB, by šlo v podstatě o celkem zažitou tradici.

Takže tady klidně můžeme mít ze dne na den nebezpečné vedení země, která je druhou nejsilnější atomovou mocností na světě, země, která disponuje špičkovou armádou (viděno regionálně), šikovnou rozvědkou a dalšími službami, a v neposlední řadě země, která má odjakživa občany, kteří mají dost nacionální myšlení. Rusové nad sebou měli vždy vládu pevné ruky, stačí, aby ta ruka patřila někomu s mnohem více horkou hlavou, než má Putin, někomu, kdo by třeba zatoužil po sféře moci bývalého Sovětského svazu, a …

… a najednou budeme v Evropě hodně rádi, že jsme spojenci USA, že i přes naše území mohly cvičně projíždět konvoje americké armády, že patříme do struktury NATO, se vším, co to znamená.

Je snad nutné něco dále vysvětlovat…?