Prostě normálka…

Někdy je poučný pozorovat svět, jak si dává po čuni. Jenom pozorovat, nepřidávat se ani na jednu, ani na druhou stranu…  

Normální den. Co den, teprve ráno. Takový to ráno, kdy si říkáte, že už by mohl být večer a nic moc by se nestalo. Sluníčko je zalezlý v nějakým jiným časovým pásmu a v tramvaji to smrdí.

Ten smrad je rozdělenej spravedlivě, jeden bezdomovec ve vagonu prvním, další v tom druhém. Několik desítek lidí, co je obohacených puchem dvou špindírů, co mají všechno totálně u prdele. Proč ne, oba chrápou.

Co se jim asi tak zdá?

Že našli „pade“, aby bylo na krabičák?

Honí se mi hlavou, že kdyby natvrdo řekli, že když jim lidi dají na ten krabičák, že půjdou smrdět jinam, že by měli najednou v těch svých špinavých pazourách mnohem víc než padesátku…

Asi bych taky přidal. Poprvé, co by ode mě viděli bezdomovci nějaký peníze. Co bych neudělal pro kulturu cestování…

Noviny nám zase cpou něco o volbách, co je nikdo nevyhrál, ale co je už nějakou dobu všichni prohrávají.

Někde se bude loučit jeden číman, co bude oslavovat, že ho za to jeho lumpačení nezavřeli. President mu popřeje hodně zdaru při jeho výletech za polární kruh a většina Pražáků si bude říkat, že by měl táhnout a zmrznout.

I s jeho Open card…

V metru dva cigáni. Jeden hraje na kytaru, druhej za tu produkci žebrá drobný. Dostanou prdlajz, ten co hraje snad ani není cigán, protože hraje tak falešně, že to až rve uši.

Puntíkovaná sukně, hezký nohy.

Hezká holka.

No, alespoň na něco je ráno v metru hezkej pohled.

Hezky voní.

A zadarmo…

Pak už jen prodrat se davem spěchajících důchodců a mamin s dětmi, co se spánkem opuchlýma očima žvýkají půlku rohlíku.

„…no vidíš to, kvůli tobě nám ten autobus ujel. Já tě snad přerazím…“

Plesk!

Na něco je spoleh. Třeba na facku za spackanej život urvaný maminy, co chtěla kdysi zpívat před vyprodanou Lucernou.

Teď se honí, aby jí nevyprodali levný zboží Made in China…

Pár smažek, co nemají ještě po ránu jasno v tom, čím si dneska zahnojej mozek a pár ksindlů, co jim k tomu zahnojení prodaj hnůj.

„…ééé, víš co, more, fakt ti ty prachy donesu, vždyť mě znáš, néé…“

„…tak je dones more, a jsi kamoš. Nejsem dilina, abych to pak za tebe platil, víš co, néé…“

Oči, co se dívají jinam, protože nechtějí vidět. Stovky očí, stovky myšlenek, že tohle všechno nepatří no světa, který bychom chtěli okolo sebe mít.

Jenže ono to tady je.

No a?

Stačí se dívat jinam – a už to tady „není“.

Žádnej smrad v tramvaji, žádnej borec, co mu poděkujou za jeho službu veřejnosti. Snad za to, že nerozfofroval víc peněz, než se mu povedlo rozfofrovat.

Pomník mu stavět nemusejí, má ho spousta Pražáků v kapse. Je červenej a všechno Vám Open…

Žádný cigáni v průchodu, co ani neumějí hrát na kytaru, žádný trosky, který potřebujou kapku chemie k tomu, aby fungovali, i když jedou jen na neutrál…

Stačí se dívat jinam.

A nebo se dívat tak nějak jako „z boku“ a prostě to všechno neřešit.

Řešit to vlastně ani dost dobře nejde a v zájmu zachování psychické rovnováhy nám zbývá jen neřešit to sami v sobě…

Prostě normálka ráno…