Proč je dnes mezi lidmi tolik majitelů psů…?

S odpovědí na tuhle otázku si já osobně moc lámat hlavu nemusím a sám pro sebe to mám jasně vyřešené. Svůj názor na věc prozradím i Vám, ale až na konci mého dnešního zamyšlení…

.

K napsání tohoto blogu mě inspiroval včerejší blog kolegy bloggera, Ladislava Dvořáka. On se ve svém blogu dotknul ožehavého a stále aktuálního tématu - problému vztahu pejskařů s ne-pejskaři. V mnohém má ve svém blogu pravdu, nezodpovědnost některých majitelů psů je do nebe volající, možností řešení se ale bohužel moc nenabízí.

Nejde totiž jen o pejskaře a jejich nezodpovědnost. Musíme si uvědomit, že stejně, jako jsou NĚKTEŘÍ pejskaři nezodpovědní, neopatrní, stejně, jako kašlou na všechny možné vyhlášky, nařízení i zákony, stejně tak mnoho lidí kašle na mnohá jiná opatření a mantinely, které byly vymyšleny k tomu, aby se všem žilo bezpečně, řádně a pro všechny, pokud možno co nejméně obtěžujícím způsobem.

Vezměte si například jen situaci na silnicích. Můžete lidem tisíckrát opakovat, nejezdi rychle, nepij alkohol před jízdou, nefetuj ani před jízdou, ani jindy, nepředjížděj před tou zatáčkou, nebo horizontem, chovej se ohleduplně a odpovědně – když ne, můžeš zemřít…

Vidíte, při porušení těchto obecných a logických rad jde dokonce doslova o ŽIVOT, a znamená to snad, že na našich silnicích denně neumírají lidé právě z důvodu výše zmiňovaných porušeních pravidel…?

Lidé, někteří lidé, prostě na pravidla a mantinely kašlou, takže jaký div, že to platí i v případě některých majitelů psů? Ale ne všichni majitelé psů jsou cochcálisti, sám psa mám a světe div se, na vodítku.

Pan Dvořák ve svém blogu píše i o tom, proč pejskaři nevyužívají psí hřiště, které je prý někde tam, odkud čerpal inspiraci pro svůj blog. Ano, psí hřiště je také vděčná otázka. Psů v naší společnosti přibývá, to je neoddiskutovatelný fakt, který se někomu nemusí líbit, ale je to tak. Já osobně mám trochu pocit, že tento fakt mnoho radnic, například konkrétně v Praze, kde bydlím, přehlíží.

 Zatímco pro i mnohem méně početnější skupiny lidí se vymýšlejí, a i za unijní peníze staví všelijaká hřiště, ať jde o posilovny pod širým nebem, různé druhy „golfů“, jako je například sestava kovových košů rozmístěných u nás podél Rokytky v údolí v Hrdlořezích, kam se hážou plastové talíře, známé jako frisbee, všechny možné lezecké stěny atd., psích hřišť je poskrovnu.  Když půjdete kolem hřišť pro lidi, zjistíte už na první pohled, že tato zařízení v drtivé většině případů svou obsazeností ani zdaleka nemohou konkurovat počtu psů a jejich páníčků, kteří jsou v tu chvíli v dohledu.

Přesto nenajdete v okruhu mnoha a mnoha kilometrů ani jedno hřiště psí, oplocený pozemek s různými psími prolézačkami, kde by bylo možné svého psího přítele pustit na volno bez obav, že někomu vběhne pod kolo, nebo že srazí na zem malé dítě. Například pro důchodce (a že mezi nimi právě pejskařů je…) je nemyslitelné jít se psem někam X – kilometrů daleko do jiné městské části, kde náhodou psí hřiště funguje. Vy, ne-pejskaři, to máte trochu jednodušší, parků a veřejných prostor kde se můžete dosyta oddávat svým zálibám a koníčkům je spousta, a to na každém kroku.

My, pejskaři už to máme trochu složitější. Proč není více možností pro nás, kde bychom se mohli bezpečně a zadarmo – stejně, jako Vy zadarmo v parcích a na venkovních hřištích, věnovat své zálibě?

Není nás málo, to přeci vidí každý.

A nyní už odpovím na mnou položenou otázku z úvodu mého článku – PROČ je dnes mezi lidmi tolik majitelů psů, respektive, proč je tolik psů ve městech?

Myslím si, že je to z důvodu zjištění mnoha lidí, že zejména v poslední době došlo v mezilidských vztazích k mnoha zklamáním. Lidé, kteří si kdysi měli co říci, se sobě navzájem odcizují, dějí se podrazy a zrady i tam, kdy bychom je čekali nejméně. To v mnoha případech vede k potřebě člověka najít si někoho, komu budeme moci stoprocentně věřit, někoho, kdo za nás dá život, kdo bude naším přítelem, ať už ve volbách budeme volit Vaška, nebo šaška. Kdo nám půjde po boku i tehdy, kdy padneme na hubu, kdy nebudeme moci na revanš nikomu nic nabídnout. Někoho, na koho se budeme moci spolehnout, když nás například ve stáří navždy opustí náš životní partner.

Pokud Vás zklamou lidé, napadá Vás někdo příhodnější na tuto pozici, než je právě tvor tak inteligentní, že cítí naše emoce a podle toho reaguje? Někdo, kdo dokáže pouhým čichem zjistit, že nám může být za chvíli mnohem hůř? Napadá Vás někdo jiný, než tvor, který Vás skutečně zklame jen jednou – a to, když sám odejede na věčnost…?

Problém není v počtu psů, problém je, stejně, jako i v jiných případech, jen a pouze v lidech. Tak je to třeba brát, vylévat si vztek na psech není fér, do aut, ve kterých často vlastní nezodpovědností umírají lidé, také nekopeme…

.