Proč by mělo proboha Česko hledat nějakou svou „Čaputovou“…?!

Češi prý zůstali za Slováky pozadu. Zatímco Slováci si o víkendu vybrali do svého čela paní Čaputovou, v České republice, (škandál!!!) ještě žádná žena do funkce hlavy státu, ani do křesla šéfa vlády nikdy neusedla!

.

Ale prý se blýská na lepší časy, alespoň paní poslankyně za ODS, Miroslava Němcová, nebo vlivná to sociální demokratka, Jana Maláčová, jsou o tom přesvědčené.

Já vám nevím. Abych byl upřímný, tak jsem ale podobné krapítek hysterické divadlo na naší politické scéně, v případě zvolení paní Čaputové, čekal. Tak nějak jsem očekával, že v takovém případě vzkypí hlasy po servání kalhot z vrcholných pozic na naší politické scéně, aby byly ony nohavice ukrývající šourek a příslušenství nahrazeny sukněmi. Jako by se rozumělo samo sebou, že takové sukně jsou všelékem na každý neduh ve společnosti…

Aby bylo jasno, nemám nic proti ženám v politice, jejich spoluúčast na veřejném dění je dnes už samozřejmostí a doufám, že tomu nebude nikdy jinak. Na druhou stranu ale odmítám svalování všeho zlého v politické kultuře a v dění ve společnosti vůbec, jen na politiky – muže. Ať se to někomu líbí, nebo ne, ženy – političky, až na několik výjimek, samozřejmě, toho v naší zemi v politice zatím moc nepředvedly. Určitě ne o nic více lepšího, jako jejich mužské protějšky. Chtěli byste snad mít na Hradě například některou z dam (jen proto, protože jde o ženy…) - Parkanovou, Buzkovou, Kateřinu biomasu Jacques, paní Bobošíkovou, Marksovou, Karolína Peake, Kristýnu Kočí, Janu Volfovou, Martu Semelovou, lehce hysterickou Alexandru Udženiju (snad jsem to vyskloňoval správně, pokud ne, tak se omlouvám) a v neposlední řadě nesmím zapomenout ani na paní, která byla asi vládnutí v naší zemi nejblíže, tedy paní Nagyovou – Nečasovou…?

Všechny tyto dámy měly, nebo ještě mají celkem podstatný vliv na naši politickou scénu. Samozřejmě, že žen je v naší politice mnohem více, jmenoval jsem jen ty, na které jsem si vzpomněl, které se nějakým nesmazatelným způsobem zapsaly do mojí paměti.

Ani jednu z nich bych na Hradě neviděl rád. Samozřejmě, že mužských politiků, kteří mi takříkajíce lezou krkem, bych mohl jmenovat ještě více, dnes se ale bavíme o ženách – političkách.

Bohužel se mi v názoru na tyto ženy potvrdilo to, k čemu jsem cestou životem dospěl i bez politiky a sice, že ženy obecně jsou fajn, ale někdy se rozhodují na základě strašně křehkých argumentů, mnohdy hrají v jejich postojích významnou roli city, ovlivněné doslova fyzickými, psychologickými a emocionálními symptomy v jejich tělech. Mnohdy se rozhodují určitým způsobem jen proto, protože se chtějí jako ženy ukázat JINÉ, než jsou muži. Ne vždy je to ku prospěchu věci…

Samozřejmě, že my, muži, máme zase jiné „mouchy“, také mnohdy ke škodě věci. Občas se chováme a rozhodujeme machisticky, občas machrujeme před ženami, před jinými muži, mnohdy sami před sebou. Někdy v sobě jakoby záměrně potlačujeme city, abychom se ukázali stejně, jako občas ženy vůči nám – jako JINÍ.

Co tím vším chci naznačit?

Inu to, že ženy i muži jsou chybujícími lidmi. Obě pohlaví si zaslouží stejný metr a nikde nevidím žádnou záruku, že při preferenci jednoho pohlaví na úkor druhého dojde k zabezpečení ráje na Zemi.

Takže já bych se osobně přimlouval, abychom nehledali my, Češi, mezi svými řadami zrovna ausgerechnet nějakou naši „Čaputovou“, já bych to viděl tak, že by stačilo najít do čela našeho státu člověka poctivého, rozhodného, moudrého, spravedlivého, slušného, člověka, u kterého bude úplně buřt, jestli nosí kalhoty nebo sukni. Ani jedno, ani druhé, jak jsem popsal výše, totiž není a priori samo o sobě zárukou čehokoliv lepšího.

Takže, milé dámy - političky, ano, snažte se, stejně, jako Vy, milí pánové politici. A ať vyhraje vždy jen ten nejlepší z vás, nehledě na to, zda jste muž, nebo žena.

Howgh!

.