Povinná vojna se skleníkovými květinkami…?

Vzhledem k mezinárodní bezpečnostní situaci se čím dál více skloňuje sousloví – povinná vojna. Dokonce i v naší zemi už tohle rezonuje…

Díky vývoji posledních let přicházíme o iluzi bezpečného světa, ve kterém jsme potřebovali armádu jen na ukázky při Dni dětí, k pomoci při povodních, nebo byť jen k tomu, abychom měli jakés-takés povědomí a pocit, že nějakou armádu máme.

A pak přišel Putin, zamíchal kartami a všechno je jinak. Aby toho nebylo málo, v USA vyhrál prezidentské volby člověk, který má, mírně a slušně řečeno – podivné představy o světě, o jeho fungování, o něčem, čemu říkáme morální zásady a kompas, o mezinárodním právu.

Obklopil se lidmi, kteří, jak se zdá, jsou podobnými neuměteli na mezinárodním politické poli, jako je on sám. To jen znovu potvrzuje, že ne každý, kdo umí vydělat prachy, musí zároveň poskytovat jistotu, že nerozhází svět, jako fracek kostky po koberci.

Válka na Ukrajině pokračuje třetím rokem, a jak to poslední dobou vypadá, jsou jen dvě možnosti – buď bude pokračovat dál s nejistým výsledkem, nebo se dva staří a bezohlední dědkové dohodou na tom, kolik si který z nich z krvácející Ukrajiny uhryzne, a spravedlnost, mezinárodní právo, i pocit bezpečí slabších v celém světě dostanou neuvěřitelně, a v moderních dějinách po konci WW II., neskutečně po hubě.

A právě všechno tohle vyvolává logicky (nejen) po celé Evropě velké obavy. Zemím na západ od Aše trvalo tři dlouhé roky, když nepočítám ruské obsazení Krymu v roce 2014, než jim došlo, že Putinovské Rusko představuje reálné nebezpečí.

Když nás, Evropu, pak ještě hodil prezident Trump přes palubu bezpečnostních záruk, smluv i strategicko-bezpečnostních partnerství, nelze se už moc spoléhat na to, že v případě ruského nebezpečí vůči evropským státům nám ty Spojené státy americké poskytnou nějakou pomoc.

Jistě máme tady NATO, máme článek 5., ale ruku na srdce, kdo z evropských politiků v tomto směru ještě USA věří…?

A právě v této chvíli přichází otázka, kdo by každou jednu zemi, nebo evropský celek, bránil proti imperiálním, respektive česky řečeno zlodějským a vražedným choutkám nebezpečného Ruska?

A právě proto přichází na přetřes nějaká forma vojenského výcviku dnešních mladých lidí. A nevím jak v jiných zemích, ale u nás to bude problém.

Jak po více než třiceti letech vysvětlit mladým mužům, dost možná i ženám, že je třeba, aby se vzdali růžových brýlí, že mohou všechno, ale nemusí nic? Celých třicet let se společnost stávala stále více a více pacifistickou, každý dospívající během té doby byl utvrzován v tom, že on osobně se nemusí, ba vlastní nesmí, prát za své věci sám.

Mám na mysli doslova prát…

Já ještě pocházím z generace, kdy se kluci spolu běžně prali, kdy bylo úplně běžné poprat se za svou věc, za svou pravdu, v některých případech šlo o holku, nebo i čest.

Ale následující generace?

Běda, když se někdo s někým popral, to hned nastoupil tým psychologů, ve třídách se utvořily kruhy spolužáků, uprostřed nichž stáli bitkaři – provinilci. Ti byli rozebíráni na molekuly, bylo třeba jim z hlav vymazat jakékoliv myšlenky na jakékoliv násilí. A to se společnosti z velké části povedlo.

Jak se tedy dnes můžeme divit, že i když si dnes doba a mezinárodní bezpečnostní situace žádá, aby se lidé naučili bránit – rozumějte naučili se bít, prát, bojovat, aby se naučili být připravení vzít do ruky zbraň, a dokonce v případě potřeby střílet na druhého člověka, že to většinu dnešních lidí doslova odpuzuje?

Jak chce někdo přesvědčit druhého, že poté, co mu bylo po celý jeho dosavadní život vtloukáno do hlavy, že nesmí být v žádném případě agresivní, že nesmí spory řešit jakkoliv fyzicky, že od podobných věcí tady máme policii, nebo armádu, které ale pozor – tvoří vždy „někteří jiní…“?

A tak si společnost vypěstovala pečlivými mantinely generace skleníkových květinek, humanistů - pacifistů, lidí přesvědčených o tom, že vše, co k životu potřebují, za ně vybojují jiní, respektive že žádný boj není třeba, všichni se přeci mají rádi, vše funguje a nikdo nesmí být na druhého, byť by to lump byl, zlý.

Jak takovým lidem vysvětlit, že doba je zlá, a že občas přijde chvíle, kdy je třeba bojovat, nebo se alespoň na boj dobře připravit?

Dnes se logicky chtějí mít všichni dobře, chtějí užívat plodů civilizace, ale zapomíná se na to, že jsou někde, a někdy ne moc daleko, stále lidé, kteří velí celým zemím, lidé, kteří jsou zlí, agresivní, že mají doslova zločineckou povahu.

Je paradoxem, že právě v dnešní době lidé hltají všelijaké, někdy až fantastmagorické filmy a příběhy o tom, jak se hlavní hrdina postaví třeba i přesile galaktických protivníků, jak je bez mrknutí oka kosí, aby zachránil když ne svůj život, tak celou planetu.

Ale to je přeci příběh, přeci skuteční padouši, vrazi a zločinci, kterým je třeba se i osobně postavit, neexistují…

Nebo ano…?!

Dokud na tuhle jednoduchou otázku nenajdou politici odpověď, kterou by dokázali dnešním mladým lidem vysvětlit, dokud se už do základních škol nevrátí něco, čemu se dříve říkalo – branná výchova, do té doby nebude mnoho lidí ochotných bojovat za svou věc, za svou rodinu, za svou ulici, za své město, za svojí zemi.

Byl bych nerad, kdyby tenhle můj článek vyzněl jako snad nějaké opěvování násilí už mezi dětmi, navíc jsem psal o férových rvačkách obyčejný kluků, ne o nějaké šikaně stylu deset na jednoho, jak jsme tomu poslední dobou svědky.

Mně jde spíše o to, že se musí změnit přístup celé společnosti k otázkám „zdravé agresivity“, protože někdo s nezdravým pacifismem vám zemi neubrání. Můj dnešní článek je jakýmsi zamyšlením, proč je v posledních letech tak těžké naverbovat dostatečný počet mladých lidí pro službu v armádě, a to dokonce i tváří v tvář tomu, co dnes zažíváme.

Jsem bohužel přesvědčený o tom, že v případě napadení naší země, nebo našich partnerů, by více mladých lidí uteklo co nejdál od horké půdy, než kolik by se rozhodlo bojovat. V tomhle jsme v nevýhodě právě před útvary typu ruské federace.

Tam prostě diktátor zavelí a nikoho nezajímá, jestli se někomu chce, nebo nechce, prostě půjde. Ani náhodou netvrdím, že tak je to správné, jen jsem si dovolil povzdechnout si, jak obrovskou výhodu má agresor vůči modernímu, civilizovanému smýšlení.

.

.