Paradox dnešní doby – Západ se snaží dohnat Východ…

Asi mnohý čtenář kroutí hlavou, pokusím se svou myšlenku obhájit. Není tomu tak dlouho, jen pár desítek let, co byla Evropa, a vlastně i celý svět, rozdělený tlustou čarou. Ta čára rozdělovala nejen průmysl a režimy...

.

Na jedné straně té pomyslné čáry stály státy Východní Evropy, sevřené do krunýře vlivu Sovětského svazu. Na druhé straně se nacházel takzvaný „svobodný Západní svět“. Ten se vyznačoval mnohem rychlejším pokrokem jak technologickým, tak i vyspělostí politické filozofie a životní úrovně. Protože se tato část světa nenechala zlanařit na socialistický způsob života, který si kladl za cíl dosáhnout komunismu, zažívala doslova rozkvět a pro jejich obyvatele to až na výjimky znamenalo svobodu ducha, rozhodování a možnosti života na mnohem vyšší úrovni, než tomu bylo na opačné straně oné čáry.

Čas oponou trhnul a i Východní Evropa sejmula ze svých beder jho komunistické utopie, která se jasně a bez jakýchkoliv pochybností ukázala, jako nejen slepá ulička, ale doslova jako slepá ulička pokrytá hustým kobercem minových polí.

I po těch letech, co nás dělí od té chvíle svobodného nadechnutí, se neustále my, Česká republika, stejně jako mnohé jiné státy Východu, trápíme s dědictvím, jaké v nás, v našich názorech a postojích socialistická cesta ke komunismu zanechala. Snažíme se dohnat bývalého soupeře, ale zatím se zdálo, že mu nedýcháme ani na záda. Alespoň po stránce technického a technologického vývoje, to platí v dost hodně případech. Ale snažíme se, poučujeme se z našich chyb a máme oproti Západu jednu nepopiratelnou devizu – máme srovnání života ve svobodě, s životem v totalitě.

A teď se pomalu dostávám k myšlence, která zazněla v nadpisu tohoto mého dnešního zamyšlení.

Něco se ale nějak pokazilo a svět, hlavně Evropa, respektive Západní státy Evropská unie, začínají ztrácet své bývalé důvody, proč byly kdysi tak úspěšné. Dokud totiž EU (EHS – Evropské hospodářské společenství) fungovala na bázi hlavně obchodu, dal se chápat její růst a posilování. Problém nastal, když se řešení obchodních záležitostí přetavilo do snah o řešení všech možných pravidel týkajících se běžného života běžných občanů, a to za pomoci doslova nátlaku.

Problém občanů Západních států je myslím v tom, že tito lidé právě nemají to srovnání, jaké máme my, najednou zostražitělí „Východňáři“. My totiž začínáme cítit, že některé naše vzpomínky začínají k naší hrůze nabývat opět reálných obrysů, že určité události, jakých jsme byli kdysi pod taktovkou SSSR svědky, začínají docházet k bodu průsečíku s některými událostmi, různými pod tlakem sjednanými „dohodami“  atd. jakých jsme přímými účastníky dnes a v EU.

EU, respektive některé její státy, nepoučené z vývoje od celkem fungujícího hospodářství a od normálního života k životu v totalitě, začínají žonglovat s hořícími kuželkami snahy o ovládnutí každého aspektu života lidí v rámci celé EU. A jejich občané jsou k tomu slepí a hluší, oni netuší, kam se řítí, protože až dosud byli přesvědčení, že jejich politici dělají vše správně – vždyť se přeci mají tak dobře…

Zatím…

Zdá se, že levicoví liberálové tahají v rámci rozhodovacího procesu ve veliké části světa za čím dál více nitek. Dokázali se díky své drzosti, bezohlednosti a neschopnosti přemýšlet nad jiným názorem, než mají sami, vyšplhat po zádech liknavosti bývalých rozumných myšlenek až na přední místa jak občanského, tak politického života. A tam se snaží, seč jim síly stačí, přetvořit svět k obrazu svému.

Proto jsme svědky událostí mnohdy odporujících zdravému rozumu, jako je nástup devastující politické korektnosti, zvýhodňování neschopných a slabých na úkor silných a kupředu táhnoucích osobností. Jsme svědky degradace „bílého“, mladého muže, muže, který sice má mnohem větší předpoklady, že vyřeší mnohé problémy současné doby, který je ale zatlačen do spodku pod všechny ty skupiny a osoby, korektností vytažené z nízkých pater žebříčku „potravinového řetězce“, kam logicky a s ohledem na evoluční vývoj bezesporu patřili.

Pak tito rozhodují o věcech, na jejichž řešení nemají žádné předpoklady a nikdy je neměli – podle toho to také začíná v naší civilizaci vypadat.

Mnohý mladý „bílý“ muž, heterosexuál, zdravý a od přírody inteligentní je nucen svým okolím na úkor svých vlastních práv ustupovat právům druhých, méně schopných, což je naprosto v rozporu s logikou zákona přežití.

A smutné je, že mnohý z těch v podstatě naší dobou utiskovaných lidí, si ten paradox vůbec neuvědomuje. Proto jsme svědky různých akcí typu MeToo, akcí, kdy je neusvědčený člověk předem zničen, aniž by se mohl hájit. Kdysi by takový přístup k právům člověka byl asi na Západě nemyslitelný, ale dnes, v klimatu nastupujícího celosvětového levicového liberalismu, už se tomu mnohý člověk ani nediví. Jak lehce podobnou (o to horší, že často vedla k hrdelním trestům…) situaci jsme my, na Východě, kdysi znali ve formě politických procesů…?

Paradox je, že Západní svět dělá všechno proto, aby v kruhu dohnal právem zkrachovalou myšlenku bývalé demagogie bývalého Východního bloku. Sám sobě očkuje až moc živou vakcínu socialistického myšlení, doktrínu levicového liberalismu, kteréžto se pomalu ale jistě stávají z vakcíny virusem.

A my, bývalí „Východňáři“ to s hrůzou vidíme, ale bohužel s tím nemůžeme moc dělat. A když děláme, jsme rázem označeni za fašisty, xenofoby, radikály a evropské odpadlíky.

A to je přesně ta hrůza odporující kdysi zdravému rozumu, který jsme se po získání svobody snažili dohnat směrem na Západ.

Jenže nejen Zeměkoule je kulatá, takže když vyrazíte z místa A, dojdete k němu opět, jen z druhé strany. Stejně kulaté jsou i dějiny naší civilizace. Dokud si totiž někdo sám nenabije, s odpuštěním, jak se říká, hubu, do té doby bude volit ze dvou cest dost často tu horší…

.