Otevřený dopis prezidentu republiky, Miloši Zemanovi.

Pane prezidente, Miloši Zemane (nepíšu ani milý, ani vážený, neboť mi milý nejste, a ani si vás nevážím)...

Nejsem z těch, co vás volili do vašeho úřadu, nicméně patřím k těm, kteří byli schopní respektovat volbu většiny voličů, která vás zmocnila stát se nejvyšším ústavním činitelem naší vlasti. Byl jsem připravený na to, být spravedlivý jak k vám, tak k vašim rozhodnutím. To jsem však ale netušil, jak moc se vaše jednání, coby prezidenta naší vlasti, bude rozcházet se vším, co tvoří mé názory, touhy, a přesvědčení.

Byl jsem zpočátku skeptický k hlasům vašich odpůrců, které jsem v podstatě považoval jen za něco, čemu říkáme „kyselé hrozny“. Byl jsem přesvědčený, že vám nemohou zapomenout výhru nad „jejich“ favoritem, panem Karlem Schwarzenbergem.

Ať už byly důvody některých lidí pro nevoli vůči vám jakékoliv, já mám své, které nemají nic co dělat s nikým jiným, než s mou osobou.

Velice jsem se ve vás zklamal. Možná budu označen za naivu, když na sebe prozradím, že jsem od vás očekával důstojné jednání, coby hlavy státu. Rodnou zem má každý jen jednu. Každý jeden z nás se může přestěhovat, utéct, být zavlečen třeba až na konec světa, ale rodná zem je to, co nám nikdo nevezme, co si všude poneseme ve svých srdcích.

Vždy jsem pokládal za jakousi nutnost, snad povinnost, být na svou rodnou zem hrdý. O hrdosti jsem si až donedávna myslel, že je to něco, co mi také nikdo nikdy nemůže vzít. Jak jsem ale zjistil, tak může, dokonce mě může někdo donutit, abych se za svou rodnou zem styděl.

Ano, stydím se nyní za svou rodnou zem, protože její hlavou je ve vaší osobě člověk, který není ani maličko hoden toho, aby si ho lid vážil. Zkoušel jsem přemýšlet nad otázkou, zda jste pro mě osobně, v mých očích a v mém přesvědčení, byl alespoň v jedné jediné záležitosti dobrým prezidentem.

Ne, nebyl, ani jednou.

Za necelý rok vašeho prezidentování jste stihl naši zem ponížit v očích celého světa, stihl jste ohrozit spoustu nevinných lidí nevhodným vtipkováním na adresu islámských radikálů, stihl jste pozurážet snad každého, kdo se k vám nezachoval servilně, a postavil proti vašemu názoru názor svůj. Vnímám vaše působení na politické scéně jako destruktivní, škodolibé, a jen a pouze zasévající svár.

Čím dál častěji si kladu otázku, k čemu je nám prezident – štváč. K čemu je nám prezident, který v sobě nemá ani tolik sebekontroly, úcty a sebekázně, aby k tak významnému aktu, jako je vyzvedávání korunovačních klenotů, přišel střízlivý.

Ne, nezkoušejte na mě ten trapný trik s virózou. Neurážejte prosím mou inteligenci, já se nenechám opít rohlíkem, jako se vy necháte opít vodkou na ruské ambasádě.

Vždy, když zaznamenám nějaké vaše jednání, bez výjimky zjistím, že nešlo o pouhý nějaký státnický skutek, vždy je k němu přilepena "nadhodnota" něčeho, co je mi z celé mé duše protivné. Proč nemůžete vydat nějaké prohlášení, uskutečnit nějaký státnický akt, aniž byste se při tom musel dopustit na někom urážky?

Já, a doufám, že v tomto nemluvím jen sám za sebe, nechci prezidenta vtipálka a mistra urážek a bonmotů, já chci prezidenta, kterého si budu moci vážit nejen já, ale o kterém budu přesvědčený, že si ho považují i ve světě, kde nás, naši zem, má povinnost reprezentovat.

Ano, povinnost. Váš úřad vám byl propůjčen lidem této země, a vy, protože jste ten úřad přijal, jste povinen ho vykonávat tak, abyste dostál slibu, který jste skládal na svou čest.

Slib, který jste složil, není dlouhý. Je dokonce o třicet slov kratší, než je slib, přísaha, chcete-li, kterou musí složit každý řadový voják sloužící naší vlasti. I ten poslední kuchař, nebo bigoš (pěšák) v uniformě armády České republiky, ve své přísaze slibuje, že je připraven nasadit pro svou vlast i doslova život.

Po vás nikdo taková silná slova nechce. Po vás se pouze chce, abyste svůj úřad vykonával se ctí, a se vší vážností, kterou si taková funkce zaslouží. Čest však neznamená podle jednat za něčími zády, a vážnost neznamená každou vážnou věc ponížit na frašku.

V tom slibu je něco o tom, že budete svůj úřad zastávat v zájmu všeho lidu.

Vypadá to, že vy a já máme každý trochu jinou představu, co je to zájem všeho lidu. Já se ani trochu nedomnívám, že je to porušování morálních i faktických pravidel, lhaní, podněcování potenciálních státotvorných činitelů k destabilizaci země – což je přesně to, co jste předvedl v den výsledku voleb svou schůzkou s některými členy ČSSD, za zády jejich demokraticky zvoleného předsedy. Schůzkou s renegáty strany, která v těch volbách zvítězila, a dá se tedy očekávat, že ponese břímě vlády v naší zemi.

Tímto aktem, který byl jednoznačně za hranicí jak morálky, tak politické kultury, a vůbec všeho, co se dá nazvat politikou, jste do poháru mé shovívavosti s vámi ukápl poslední kapku, díky které pohár přetekl.

Nemohu si také aktuálně nevšimnout vaší až zvláštní vlastnosti, jak doslova dezertovat a opustit druhy, s vámi pikle kující,  v nejtěžších chvílích. Mám na mysli vaši současnou, časově velmi příhodnou údajnou nehodu s kolenem, která vás uklidila z dosahu nepříjemných a přímých otázek zpravodajských redaktorů, ze kterých by vám nepomohl se vykroutit ani některý z vašich pověstných, respektive pověstně trapných, bonmotů. Víte, po zkušenostech s vašimi metodami mám velikou potíž uvěřit vám, a třeba i konziliu lékařů z celé planety, že je tato vaše kolenní nehoda skutečná.

Pane Zemane, nejste dobrým prezidentem, a děláte naší zemi ostudu. Svou činností v úřadu prezidenta republiky boříte vše, co jste snad pro tuto naši zem kdy v minulosti vykonal. Za sebe si vám dovoluji napsat, že v mých očích nemáte právo zastávat svůj úřad a přebývat na krásném a hrdém místě našich králů.

Nevím, zda budete tento můj text číst, i kdyby však náhodou ano, nedělám si iluze, že by vás názor nějakého Kroupy z paneláku zajímal.

A víte, co to znamená?

Že mám pravdu, že nejste dobrý prezident...