Opravdu je nutné v multikinech totálně ohluchnout…?

Možná jsem divný já, i například moje žena, nevím. Každopádně vím, že jak já, tak ona, často v multikinech doslova trpíme…

.

Moderní doba nám přináší řadu vychytávek, které mají nejen zlepšovat naše životy, ale podle všeho si kladou za cíl nás i tak trochu zmrzačit. Kdo nikdy nebyl v nějakém multikině, asi nebude vědět o čem píšu, kdo někdy byl, ví, o čem je řeč.

Řeč je o sice kvalitním, ale dle mého názoru naprosto předimenzovaném zvuku – hluku, který nás provází filmovými představeními. Ano, je hezké, že když je na plátně po levé ruce hlavního hrdiny vidět ještěrka, která zacupitá po suchém listí, že i my, diváci, slyšíme zleva (respektive my diváci asi spíše zprava…) také zvuk cupitání, jako by nám ona ještěrka lezla za uchem.

Nedej ale Bože, když se nalevo od hrdiny ozve výbuch, zvuk vytočeného motoru, nebo nějaký jiný z logiky věci hlasitější zvuk, často ještě podpořený dramatickou hudbou. V takových chvílích se mně osobně zkřiví obličej doslova bolestivým vnímání hluku. Opravdu netuším, proč je nutné diváka donutit, aby se ocitl ve válečné vřavě doslova osobně – hluk způsobený například těmi výbuchy je v multikinech srovnatelný skutečně s hlukem, jako by skutečný dělostřelecký šrapnel doslova bouchnul pět centimetrů od vás.

Vlastní kapitolou pak jsou například zvukové efekty u nějakého filmu sci-fi zaměření. Pokud vesmírným prostorem přilétá zezadu nějaké to vesmírné přibližovadlo, doslova nás to vykopne ze sedadel.

Když už by mělo jít o autentičnost, asi by měl někdo tvůrcům říct, že ve vesmíru se ve skutečnosti zvuk vůbec nenese…

Kolikrát ani ale nemusíte jít na nějaký akční film, bohatě stačí hluk reklam a upoutávek na filmy těsně před promítáním vlastního snímku, na který jste přišli…

Kvalitní zvuk je dobrá věc, ale netuším, proč se mě někdo snaží přesvědčit o tom, že jediný „kvalitní“ zvuk, který mně kdo může nabídnout, má takovou decibelovou hodnotu, že mě to málem vykopne nejen ze sedadla, ale skoro i z vlastní kůže.

Často se mi stává, že se po ukončení filmu doslova vypotácím ze sálu, s točící se hlavou, s hučením v uších, částečně dezorientovaný vlivem dvou až tříhodinového útoku na mou Eustachovu trubici a další ústrojí v mých uších…

Jak už jsem psal v úvodu, nevím, možná jsem divný. Nebo nejsem a je nás takových více (ověřeno na mé ženě, že jsme nejméně dva…), kdo ten neskutečný, a hlavně předimenzovaně zbytečný hluk považuje za nepochopitelný, obtěžující a kdo ho tak těžko snáší...?

.