O americkém vejci a severokorejské slepici…

Ze singapurského setkání amerického a severokorejského prezidenta je při hlubším zamyšlení v rozpacích čím dál více jak prostých lidí, tak odborníků na mezinárodní vztahy…

.

Abychom dosáhli správné startovní čáry pro naše úvahy, musíme se vrátit o nějaký čas nazpátek, do chvíle, od které se začínaly nad Korejským poloostrovem stahovat černá mračna. Je pravdou, že severokorejský režim toužil po jaderné síle hodně dlouho, není to doména jejího posledního vládce, už jeho děda, Kim Ir Sen, jakmile si uvědomil výhodu vlastnění jaderného arzenálu, po něm zatoužil.

Byla jen otázka času, kdy se tento plán vydaří a je jen věcí náhody a rychlosti severokorejského výzkumu, že k naplnění těchto plánů došlo právě v současné době, za vlády Kim Čong Una na straně jedné a Donalda Trumpa na straně druhé.

Americký prezident, jakmile si uvědomil možnosti Severní Korey, okamžitě zareagoval jako obchodník – začal celý stav ještě více a více hrotit, byl to on, kdo Severní Korey vyhrožoval vymazáním z mapy, kdežto jeho spojenec v regionu, Korea Jižní, nabádala spíše k rozumnějšímu, opatrnějšímu a vyváženějšímu řešení celého problému.

Amerika nejprve ústy svého prvního muže dovedla rétoriku na pokraj jaderné války, tedy svým způsobem vyrobila problém, který se nyní v Singapuru s velkou slávou jala řešit. Od zbytku světa se očekává, že bude Donaldu Trumpovi vděčný za záchranu v poslední chvíli, že to byl on, kdo konečně, jako jediný rozumný a schopný zastavil válečnické chutě onoho malého otylého „rakeťáka“.

Čím dál více lidí si ale klade otázku, jestli by nebylo pro celý svět lepší a hlavně levnější, kdyby se v posledních několika letech ten problém nehrotil ze strany USA tak, jak jsme tomu byli všichni svědky.

Faktický výsledek onoho slavného Singapurského setkání je totiž jen ten, že Kim nemusí cítit napříště žádné obavy z možnosti, že by USA s přispěním svých spojenců usilovaly o změnu nejen vedení, ale i celého režimu, dosud v KLDR vládnoucího.

To znamená, že se opět ukázkově vlk nažral, ale koza zůstala nejen celá, ale dokonce jí ještě kousek přibylo…

Donald Trump mimo jiné argumentuje skvělým výsledkem jednání s Kimem, který prý bude znamenat, že se díky pozastavení příprav na válku, kterou stejně nikdo nechtěl, ušetří peníze – hodně peněz, jak sám řekl.

Nevím, co si o tom mám myslet. Zbrojní průmysl je jedním z páteřních odvětví průmyslu v USA, takže potřeba točení peněz v něm je doslova nutností. A co tomu mají říkat spojenci USA v regionu – Jižní Korea a Japonsko?

Znamená výsledek jednání ze strany USA pro tyto dvě země jedno jediné, a sice – zapomeňte na naši podporu, od teď jste v tom všem sami, protože my se rozhodli najednou ušetřit nějaké peníze. Všechny společné náklady a dosavadní investovaný čas a výcvik, všechnu spolupráci, která vám byla k užitku, prostě odepište, my už se s tím malým obtloustlým, zlobivým klukem zabývat nebudeme. Už nás to přestalo bavit…

A co se jednáním v Singapuru změnilo na poli lidských práv a pomoci jednomu z nejzkoušenějších z národů na světě?

Nic, kdo by bral ohled na lidská práva v zemi, kde z toho nekouká ani ropa, ani nic jiného, co by mohlo USA nějak zvláště interesovat. Obchodnicky snad v pořádku, lidsky ovšem pokrytecké divadlo. Donald Trump, přestože jeho země měla vládnoucí režim KLDR na lopatě, hodil miliony ubožáků doslova přes palubu. Kim dostal bianko šek na vládu po svém, zbraně, které ho měly krotit, se skloní, tím pádem ušetří i on, protože jeho země si takový luxus, jako je permanentní válečná pohotovost nemohla dlouhodobě dovolit.

Ušetří se hromada peněz a problém je zakonzervován. Jeden americký politik si zkouší zajistit Nobelovu cenu za mír a jeden politik – tyran a totalitní despota může v klidu spát.

Úsměv ve tváři Američana, který nikdy neopomine naznačit, že „tleskejte mi, já to mám rád“, triumf ve tváři Severokorejce, triumf, který se ovšem (opět…) nekoná a je jen divadlem pro vlastní zbídačený lid. Ten má nyní opět o něco pevněji v hrsti, může svým lidem opět omlátit o hlavu, že dostal od samotného prezidenta USA požehnání k tomu, aby vše zůstalo při starém.

Americké vejce, obsahující severo-jižní korejský problém dál zahnívá, severokorejská slepice dál běhá s useknutou hlavou po dvorku.

Nic se nezměnilo, jen blázni se radují…

.