Neslané prase se prostě jíst nedá…

Možná jste si toho také všimli, nebo se to k vám doneslo jinak, než přes váš jazyk. A možná jste si také vzpomněli na pohádku Sůl nad zlato…

.

Nedávno jsem někde četl, že sláva, výrobci potravin začali konečně významně zmenšovat podíl soli ve svých produktech. Já osobně jsem si toho všiml i bez zpráv v médiích. Už jsem si říkal, jestli nemám něco se svými chuťovými pohárky, protože jsem čím dál častěji docházel k názoru, že ta, nebo ta potravina najednou není skoro vůbec osolená.

Jsou potraviny, kde by to určitě tak moc nevadilo, například dosud přesolované pochutiny typu chipsů a oříšků a podobných záležitostí, které mají podíl soli skutečně nekřesťansky vysoký a určitě velmi škodlivý. No, co si budeme povídat, ten stav u těchto „potravin“ trvá už dlouho, na druhou stranu ale člověk, který si takový produkt zakoupí, musí jasně předpokládat, že to bude slané až hrůza.

Co se mi ale už vůbec nelíbí je to, když si někde dám v restauraci třeba jídlo s brambory, které jsou prostě absolutně soli-prosté. U jídla takového typu ( u brambor) je dané, že po uvaření bez soli už je nedosolíte, kdybyste se na hlavu postavili. Ve finále, ve snaze chuť oběda přiblížit alespoň trochu poživatelnému stavu, si takový konzument té soli přidá do jídla tolik, že pak už je to skutečně nad míru.

To samé platí o některých uzeninách. Píšu některých, protože je fakt, že ve veliké části tohoto druhu potravin je soli opravdu zbytečně moc, například u salámů typu turistického, vysočiny, uheráku a všech jeho modifikací. Kde mi ale sůl poslední dobou vyloženě chybí, to jsou například vepřové tlačenky, nebo párky. Díky své vysoké hladině cholesterolu si nemohu a ani nechci dopřávat tyto „laskominy“ moc často, ale co bych komu lhal a sobě už vůbec ne – občas prostě zhřeším a udělám si radost nějakým tím kouskem, abych na chvíli uspokojil svoje chutě a mohl se dál držet na uzdě. Taková malá „radost“ je podle mě žádoucí, stejně, jako někdo funguje na stejném principu například v případě čokolády.

Jenže pak nastane okamžik, kdy si tedy těch svých 15 deka světlé tlačenky koupím, cibuli nakrájím, octem vše pokapu, zakousnu se a …

A ono to nějak není ono…

Vzpomínáte si na pohádku Sůl nad zlato, kde si Jan Werich v roli pana krále objedná od svého kuchaře neslané vepřové hody a ono to dopadne katastrofálně, protože jak že to řekl ten malý kulatý kuchař?

„Jo, bez soli to nikdy nebude ono…“

A o tom to je, vepřové maso se bez soli prostě jíst nedá. Tedy dá, ale požitek z toho může mít leda tak masochista.

A zase to dopadne, jako v případě neslaných brambor – ve snaze tu tlačenku uvést do stavu poživatelnosti, zbytečně ji na svém talíři přesolím, do mého těla se pak ve finále dostane soli mnohem víc, než by se tam dostalo v případě, že by ta tláča byla normálně osolená už od výrobce a já nemusel po slánce vůbec sahat.

Tak vám nevím, je ta direktiva stran šetření solí v potravinách ve finále k něčemu dobrá, nebo je tomu naopak?

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale já bez solí žít odmítám, i ta lesní zvěř ji dostává v zimě u krmelce. Ano, všeho s mírou, samozřejmě, ale když je něčeho pod míru, tak to také není to pravé ořechové.

Co si o tom moderním trendu nesolit myslíte Vy?

.