Jako bych to psal já,pane Kroupo, včetně těch kdysi milovaných knih.Myslel jsem si,že jsem snad jedinný,kdo to tak má. Ale máte ve všem pravdu,doba je stále více uspěchaná a ten internet nám byl čert dlužen! Taky už raději sednu k němu,ale je to cesta do pekel.Mám v knihovně nové knihy od Jamese Rollinse,kterého už pár let miluju - myslíte si,že jsem je už přečetl? Omyl,čekají,až půjdu v zimě na reoperaci kyčle,to bude jejich chvíle! Tak už se těším (na tu operaci ne...) ! Vám posílám karmu nejen za tento příspěvek,ale i za ty pár let nazpět.Ať se Vám daří!

A chystám se na Čachtickou paní od Nižnanskėho. Četla jsem jí před cca 20 lety. I když to byla spíš taková morbidní pohádka.

Já jsem si nedávno přečetla asi po 25 letech Pusinky od Rudolfa. a bavilo mě to. Tenkrát jsem od Rudolfa četla všechno a jeho knihy kolovaly celou dívčí části třídy.

Chybí vám vůle, trpělivost a soustředěnost. Když k tomu dospějete, můžete číst spoustu krásných knih.

Hodně je to ovlivněno věkem. V osmnácti jsem dostal do rukou Pěnu dní od Borise Viana a četl jsem ji jedním dechem a byl z toho téměř v transu. Pak jsem k této knize vrátil po třicítce a nejen, že mě už vůbec neoslovila, ale ani jsem nechápal, co se mi na ní tenkrát tak líbilo.

Kája Mařík, jsem u třetího dílu...

A Gabra a Málinka...tuším 4 díly. Mám je ve sklepě.

Já zase skoro nemůžu číst nové knihy.

Jsem taky sám?

Ptáte se špatně. Vy nemůžete číst protože vás něco nutí psát....2 blogy denně...Prostě slova zpracováváte způsobem vám bližším

Jestli Vás, pane Kroupo, dnes neoslovují knihy, které vás kdysi braly, tak na vás přesně platí Kiplingův verš: "...a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!"

Ono je to tak, že jsou knihy, které chtějí číst ve správný čas. Verneovky, mayovky, foglarovky atp. nás budou okouzlovat ve 12, ale ne o moc později. Také se mi stává, že se vrátím ke knize, kterou jsem kdysi prožívala a teď si říkám, co jsem na ní tehdy viděla. To samé mám s filmovými westerny...

Njn. kdysi jsme zkrátka měli jiné oči :-)

Ale už se mi stal i pravý opak. Sáhla jsem po knize, která mě kdysi nijak zvlášť nezaujala a teď jsem ji přečetla jedním dechem. Naposledy jsem tak objevila Karla Klostermanna, u něhož jsem měla před lety pocit, že je cítit naftalínem. A po první knize o Šumavě jsem pak s chutí přelouskala celé klasikovo dílo :-)

Já jsem takhle "objevil" podceňovaného Ignáta Herrmanna - některé realistické pražské črty jsou na nerudovské úrovni a příběhy s tajemstvím si nezadají s Arbesem.

Já si naopak staré knihy užívám, ale nacházím v nich jiné věci než před třiceti čtyřiceti lety: nikoli příběh, ale atmosféru ztracených starých časů a zemí; často je to srovnání pro současný svět tristní (namátkou Pagnol, Sabatier, Herrmann).

Přidávám se k těm, co už moc nečtou, i když v mládí přečetli knihu za večer+noc. Nejvíc mě nebaví číst o iluzích autorů ...