Money, money, money…

V poslední době hýbe naším povědomím takzvaná otázka romské kriminality. Tato záležitost ale zastiňuje jiný, neméně závažný problém, ve kterém hrají také hlavní roli peníze a porušování zákonů…

I když se o tom mluví méně než o kriminalitě některých Romů, není žádným tajemstvím, že drogovou scénu u nás, alespoň co se marihuany, ale už i  dalších, a ne vždy „měkkých" drog týká, plně ovládla vietnamská komunita. Je to takový skrytý problém, Vietnamci jsou většinou dáváni za vzor třeba právě Romům, jsou velebeni, jak skvěle se v našich podmínkách, tak odlišných od těch, co panují v jejich domovině, dokázali aklimatizovat – chcete-li, přizpůsobit se naší většinové společnosti.

Jenže ona to není tak úplně pravda...

Ano, jejich děti chodí pravidelně do škol, kde mají v naprosté většině nadprůměrné studijní výsledky. Vietnamci jako národ jsou jistě nesmírně snaživí a pracovití, o tom není sporu. Tím se odlišují od jiných menšin, které takové vlastnosti do vínku většinou nedostaly.

Bavím se o Vietnamcích, ale problém o kterém chci dnes psát se vlastně týká i Číňanů žijících u nás. Osobně, jakožto Evropan, jen stěží rozeznám zda mám před sebou Vietnamce, nebo právě Číňana, ale v tom, o čem chci psát, je to vlastně jedno – v obou případech jde v podstatě o to samé.

A o co že?

Jak už jsem naznačil, ani policie se netají tím, že má čím dál tím více práce s Vietnamci a jejich vzrůstající zálibou v pěstování a distribuci konopí, potažmo v distribuci dalších drog. Zisky z takové činnosti jsou zřejmě nemalé, vždyť pěstírny marihuany se stále častěji nacházejí v rezidenčních čtvrtích, v satelitních městečkách a v podobných lokalitách, kde bydlení, třeba jen pronájem domu, rozhodně není levnou záležitostí.

Peníze získané takovou trestnou činností jsou zcela jistě „vyprány" a zlegalizovány coby zisky z celé řady například „Nehtových studií", se kterými se najednou roztrhl pověstný pytel. Vídáme to dnes a denně – nehtové studio, ve kterém je personál výhradně z pár vietnamských dívek, místnost, kde po celý den sedí prakticky jen právě onen personál, zákaznice tam za celý den nevidíte.

Jak je možné, že takové nehtové studio, které prakticky nemá zákazníky – tedy logicky by ani nemělo mít zisky, přesto setrvává na nějakém třeba lukrativním místě? Na místě, kde se za poslední léta vystřídala celá řada živnostníků – Čechů, od řezníka přes prodejce akvarijních rybiček, až po butik s novým, nebo „sekáč" se starším oblečením, kde bylo vidět mnohem více zákazníků, než v současném nehtovém studiu, přesto tito si nemohli dále dovolit platit nájem a museli místo opustit...?

Stejnou záhadou jsou pro mě (asi ale ne pro živnostenské a finanční úřady...) i existence čínských restaurací. Jak je den dlouhý, nevidíte v nich zákazníka, dokonce si troufám tvrdit, že čím hezčí a na první pohled jakoby luxusnější čínská restaurace, tím méně zákazníků uvnitř najdete. Taková ta čínská bistra, co vám prodají jídlo do polystyrénových krabiček, ta zákazníky mají, ale kolik jich najdete například v „malé Číně", neboli na starém Žižkově, konkrétně třeba na pražské Seifertově ulici v těch několika čínských restauracích, které tam jsou...?

Vietnamské děti se prý dobře učí, o Čínských to nevím. Obě komunity jsou u nás už celou řadu roků, jistě děti, které z jejich středu vyšly, už dosáhly nejméně ranně dospělého věku. Ukažte mi ale, kolik z nich pracuje jinde než v okruhu své komunity? Kolik zaměstnaných etnických Vietnamců, respektive Číňanů,  potkáváte na úřadech, v bankách, nebo ve firmách se kterými přicházíte do pracovního styku?

Já ani jednoho...

Všichni „pracují" v rámci svých komunit, všichni pomáhají udržovat svůj byznys, který musí být zákonitě pro náš stát značně nevýhodný. Leda že by se stát rozhodl zlegalizovat výrobu a prodej drog, a dokázal by z takového odvětví řádně vymáhat daně...

Toto mé zamyšlení nemá z účel kydat špínu na Vietnamce, potažmo na Číňany, jen jsem položil několik otázek, na které při nejlepší vůli nemohu nalézt odpovědi.