Modlitba za Aničku…

Vlastně vůbec nevím, jak popsat své pocity. Šok? Bezmoc, nebo nevíra v cokoliv dobrého? Nejblíže pravdě asi je slovo – otupělost…

Snad se mi chce křičet, něco rozbít, chytit někoho, kdo snad za to může pod krkem a zmáčknout. Místo toho jen sedím a dívám se z okna.

Já vím, jestli se ukáže, že tělo, které dnes policie našla v pražské Tróji skutečně patří pohřešované Aničce, uzavře se tím jedna strašně ošklivá a smutná kapitola, která, kdyby však zůstala otevřená, asi by bolela ještě více. Snažím se v tom faktu najít alespoň maličký kousek útěchy, ale nacházím zase jen prázdnotu a pocit zbytečnosti všeho snažení, které každý z nás tady na tom světě odvádí.

V tuhle chvíli, kdy se ještě nedostaly na veřejnost konkrétní informace, které by na 100% potvrdily, nebo vyvrátily, zda nalezené torzo lidského těla patří Aničce, nebo někomu jinému, v tuhle chvíli ještě stále existuje maličká jiskra naděje, že vše je jinak a že ta krásná malá blondýnka stále někde žije.

Modlím se za to, aby to nebyla ona – i když z psychologického hlediska by asi pro její rodinu bylo lepší, kdyby měla určitou jistotu – i když tu nejsmutnější.

A pokud to je Anička, tak se já, ač atheista, modlím za to, aby existovalo nebe, kde by právě teď Anička měla být.

Zároveň se modlím za to, aby existovalo peklo – kam se doufám dostane ten, kdo jí ublížil…

P.S. – Doplněno 17.3.11, po šesté hodině ráno.

V tuhle chvíli už je téměř na 100% jisté, že nalezené tělo patřilo skutečně pohřešované Aničce. Cítím i dnes, a snad ještě větší, než včera, lítost a nesmírný vztek pro to, co se té malé holčičce stalo. Nestydím se za své pocity, ani se nestydím za tento článek, který jsem pod vlivem těchto emocí napsal – což bych prý měl, jak se mi snaží podsouvat někteří lidé v diskusi. Stydět by se měli spíše ti, kteří neváhají ani pod článkem na tak smutné téma, jakým je smrt dítěte, si se mnou vyřizovat své osobní a pokřivené účty. Hanba vám!